Láska není hřích

Lidé s homosexuální orientací mají často pocit, že je křesťanské společenství nechápe, nepřijímá, odsuzuje. Některé církve si to uvědomují a hledají vstřícnější postoj.

Minulý týden se objevila zpráva, že belgičtí biskupové vytvořili liturgickou modlitbu pro požehnání stejnopohlavním párům. Říkají, že chtějí být "pastoračně blízcí homosexuálním osobám" a vytvářet "vstřícnou církev, která nikoho nevylučuje". Zároveň zdůrazňují, že se nejedná o manželství. Přitom ale vatikánská Kongregace pro nauku víry loni takovou praxi výslovně zakázala.

Co si o tom myslet, a jak to zapadá do širšího kontextu diskusí, které na toto téma probíhají v naší společnosti i církvi? Odpověď není vůbec jednoduchá. Především musíme rozlišit různé perspektivy, ze kterých se na problém díváme. Z pohledu etiky hodnotíme, jaké vztahové či sexuální jednání odpovídá Božímu slovu a křesťanským mravním normám. Otázka zákonného zakotvení registrovaného partnerství, případně manželství pro stejnopohlavní páry, je spíš politickým tématem. Mně osobně je nejbližší třetí perspektiva, pastorační: jak v církvi přijímat a pastoračně doprovázet osoby s menšinovou sexuální orientací, a jak reagovat na různé způsoby, kterými oni sami svou situaci řeší.

Zrovna když jsem si toto téma začal připravovat, dostal jsem mail od jednoho kamaráda, spolužáka z kněžského semináře, který se netají tím, že je gay, a taky pastoračně doprovází lidi s podobným zaměřením. Píše, že "pastorace homosexuálů prakticky neexistuje. Kněží pastorují naprosto partyzánsky. Když se pan biskup Václav Malý zeptal do pléna asi 30 lidí, kdo má s pastorací homosexuálů dobrou zkušenost, tak se k údivu všech zvedly dvě ruce." Byli to dva partneři, ke kterým je vstřícný jeden kněz v severních Čechách. Jinak se spíš setkáme s tím, že gayové a lesby svou orientaci v křesťanském prostředí tají; když už se odhodlají ke coming-outu, tak je lidé často považují za jakési exoty, a pokud navážou partnerský vztah, tak už se v církevním společenství radši vůbec neukazují.

Přitom církev už dnes - naštěstí - nebere homosexuální orientaci jako nějakou nemoc, která by se měla léčit. V Katechismu se dokonce píše, že máme takové lidi "přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem a vyhýbat se jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace vůči nim." Když ale dva muži nebo dvě ženy vstoupí do partnerského vztahu, tak najednou tentýž Katechismus používá velmi tvrdá slova: "'homosexuální úkony jsou svou vnitřní povahou nezřízené'. Jsou proti přirozenému zákonu. Zavírají totiž pohlavní úkon před darem života. Nepocházejí z opravdového citového a sexuálního doplňování se. V žádném případě je nelze schvalovat."

Mnoho křesťanských biblistů i moralistů s tímto hodnocením nesouhlasí. Poukazují jednak na historickou podmíněnost těch tvrdých soudů, jednak na přirozenou potřebu každého člověka žít ve vztazích, a ty nejbližší vztahy taky přirozeným způsobem naplňovat; tedy i v rovině tělesné intimity a sexuality. Víc se o tom dočtete třeba v knížce Martina Putny Křesťanství a homosexualita. Nebo v odborné analýze biblických textů s názvem Problematika homosexuálních vztahů, kterou vypracovali experti z Evangelické teologické fakulty.

Dnes se touto otázkou zabývá jedna ze čtyř tematických skupin německé synodální cesty. V textu nazvaném Nové hodnocení homosexuality, který schválilo kolem 90 % účastníků včetně většiny německých biskupů, se píše: "Každý je povolán integrovat svou sexualitu do svého životního stylu. Odpovědná genitální sexualita ve vztazích s druhým člověkem je založena na respektu k důstojnosti a sebeurčení, k lásce a věrnosti, k odpovědnosti jednoho za druhého a ke specifickým rozměrům plodnosti. Odehrává se ve vztazích, které by měly být výhradní a trvalé. Sexualita osob stejného pohlaví - realizovaná i v sexuálních aktech - tedy není hříchem, který by odděloval od Boha, a není sama o sobě špatná. Spíše by se měla posuzovat podle realizace uvedených hodnot." Pak následuje odborné zdůvodnění tohoto názoru a návrh, aby ve stejném smyslu byly přepracovány formulace v Katechismu.

Uvidíme, jak se k tomu postaví odpovědné instance v církvi. Ale vraťme se k pastoraci. Marek Macák, klinický psycholog a člen Bratrské jednoty baptistů, rozlišuje několik způsobů, jak věřící gayové a lesby řeší svou situaci: buď se rozhodnou k životu v celibátu, což pro nás katolíky může být spojeno také s kněžským svěcením nebo řeholním slibem; nebo vstoupí do běžného, tedy heterosexuálního manželství - to ovšem může vést k závažné krizi v pozdějším věku; nebo vstoupí do partnerského vztahu s osobou stejného pohlaví.

Macák k tomu říká, že pastorační pracovník by měl plně respektovat rozhodnutí těchto lidí, i když on sám může mít jiný názor. Duchovně doprovázet člověka s homosexuální orientací pak tedy znamená pomáhat mu k nalezení takové cesty, na níž nebude celoživotně trpět, ale bude schopný plně využít své dary a naplnit své poslání. A to můžou někteří najít právě i ve stejnopohlavním partnerství. Takové rozhodnutí by mělo respektovat i církevní společenství.

Pokud jde o účast na svátostech nebo na různých službách v církvi, pak bych připomněl pokyn papeže Františka z exhortace Amoris laetitia: neposuzovat jen podle norem, ale taky podle životního příběhu, osobních zkušeností, vyzrálosti daného člověka či partnerské dvojice. Když nabudeme přesvědčení, že v jejich konkrétní životní situaci je partnerský život dobré řešení, pak bychom to měli respektovat a umožnit jim také plný život v církvi. A to posouzení by měl udělat duchovní pastýř dané farnosti, ovšem ne sám, ale v dialogu s celým společenstvím, aby taky celé společenství to rozhodnutí přijalo.

Letošní zasedání synodu ČCE vydalo prohlášení Žijeme spolu v jedné církvi. Píše se tam: "Začínáme si uvědomovat, že přes dosvědčování Kristovy lásky se lidé homosexuální orientace mnohdy necítí v našich sborech dobře. Je nám to líto. Vyznáváme, že v minulosti církev často těmto lidem ubližovala. Omlouváme se jim." Podobná omluva zatím z katolické církve nezazněla - možná by stálo za to o tom přemýšlet. A dál: "Jako Kristova církev toužíme být společenstvím, kde se realita Božího království odráží v našich vztazích. Bereme vážně apoštolovu výzvu, abychom usilovali o to, co slouží pokoji a společnému růstu. Přejeme si, aby lidé s homosexuální orientací nacházeli v našich sborech domov a byli, tak jako všichni, přijímáni i se svými partnery a partnerkami." To jsou silná slova, přelomová.

V katolické církvi nám pomohly k otevření tématu synodní diskuse. Národní syntéza je shrnuje takto: "Často byla diskutována i problematika LGBTQ, o které se podle účastníků nevede diskuze na odborné úrovni, směšují se argumenty z různých oborů a některé názory nejsou vůbec brány na vědomí. Objevovaly se i názory, že se o lidech s odlišnou sexuální orientací nemluví a jedná se o tabuizovanou skupinu. Naopak se ve výstupech objevuje touha po jejich zapojení do života církve, po vyjádření sounáležitosti s touto skupinou místo odsuzujících vyjádření."

Čeká nás tedy ještě dlouhá cesta, ale jsem rád, že jsme se na ni vydali.