Ledy se začínají hýbat

Církev se mění. Možná příliš pomalu, možná vidíme spíš ty brzdy než ten pokrok, ale něco se děje. Záleží i na nás, jak se do toho zapojíme.

V poslední době se setkávám s jakýmsi rozčarováním, možná zklamáním z toho, jak pokračuje, nebo nepokračuje synoda o synodalitě. Na začátku jsme si dělali naděje, že se věci v církvi konečně začnou měnit, uplynulo pět let a nic moc se neděje. Někdy to spojujeme s úmrtím papeže Františka, pro nějž byla synoda srdeční záležitost, kdežto papež Lev má jiné priority. Navíc v těch pěti letech se stalo strašně moc věcí, které jsme nečekali – pandemie covidu, válka na Ukrajině a na blízkém východě, vzestup autoritářských vládců, destrukce světového bezpečnostního systému. To všechno jsou věci, s nimiž se jako křesťané musíme nějak vypořádat, a na to, abychom ještě reformovali církev, už nám nezbývá energie. Možná je to ale jinak, možná tím spíš tu reformu potřebujeme, protože v tom změněném světě už církev v dosavadní podobě nemůže obstát.

Tak mění se něco, nebo ne? Myslím, že ano, synoda už nese nějaké plody: minimálně to, že se začalo otevřeně mluvit o tématech, která byla dosud tabuizována, jako je klerikalismus, demokratizace, postavení žen, sexuální morálka, nové hledání jádra naší víry. Na mnoha úrovních vidíme snahu o vzájemné naslouchání, vznikají různé platformy dialogu, v pastoračních a ekonomických radách se dává větší prostor hlasu laiků, začíná se snad, po letech přešlapování na místě, systémově řešit otázka sexuálního zneužívání, hledá se vstřícnější přístup k dosud opomíjeným, nebo přímo odsuzovaným skupinám. Ano, jde to všechno pomalu a klopotně, mnozí se snaží ten proces brzdit, ale přece jenom se něco děje: ještě před deseti lety jsme si většinu z toho vůbec nedovedli představit.

Co tedy můžeme, nebo co se dá dělat teď? Zkusím vybrat pár úplně konkrétních věcí, ne nějak systematicky, ale spíš podle toho, co já osobně vidím a prožívám.

• Mám radost, když sleduju některé ženy, a jistě, sem tam i muže, kteří ve společenstvích, v médiích i na sociálních sítích stále znovu zvedají téma rovných práv žen v církvi, včetně možnosti jáhenského nebo kněžského svěcení. Třeba ta první ženská konference, která se konala loni v Brně, byla určitě skvělá, a letos se chystá další.
• Děkuju těm, kdo mají odvahu mluvit o tom, že byli v církvi sexuálně zneužití nebo jinak hluboce zranění. Setkávají se s kněžími a biskupy, žádají od nich systémové řešení, pomáhají dalším podobně přeživším. Vím, jak je to pro ně těžké, jak to v nich obnovuje staré bolestné rány. A děkuju taky kněžím a biskupům, kteří jim naslouchají a hledají spolu s nimi cestu dál.
• Opakovaně prožívám silné chvíle, když se setkám s kněžími nebo řeholníky, kteří si kladou vážné otázky o své identitě, o svém poslání, kteří jsou ochotni otevřeně mluvit o prožívání svých vztahů, o svých krizích a slabostech. Naposledy jsem to zažil v synodní skupince brněnských kněží minulý týden. Vím, že je podobných skupin spousta, ale zároveň vím, kolik mých dalších spolubratrů a spolusester prožívá své povolání těžce, bez motivace, ve vnitřní prázdnotě, a řeší to buď různými úniky a závislostmi, nebo hrají divadlo, jako by bylo všechno v pohodě.
• Proto si vážím i těch, kdo měli odvahu z kněžského nebo řeholního života odejít, pokud se v něm dlouhodobě cítili nesvobodní, manipulovaní nebo blokovaní ve svých vztazích a ve svém dalším rozvoji. Jak to nedávno napsala jedna moje kamarádka: "Už jsem v sobě neměla stání. Potřebovala jsem vzduch. Ten odchod z kláštera je pro mě největší obětí mého života. Jestli jsem se špatně rozhodla, nevím, ale jednou to poznám. Věřím však, že mě Ježíš neopustí a bude mi stále nablízku a povede mě, ať půjdu kamkoliv." Takový krok jsme dřív považovali za chybu, za hřích, dokonce za zradu. Dnes ho chápeme spíš jako projev odpovědnosti za vlastní život. Nový vídeňský arcibiskup třeba vyslovil přání, že by chtěl nabídnout možnost vrátit se do duchovní služby těm kněžím, kteří z ní odešli kvůli partnerskému vztahu.
• Se zájmem sleduju diskuse na Dominkánské 8 i leckde jinde, kde si vážně klademe otázky o tom, co je jádrem naší víry, proč tolik dobrých lidí už nepotřebuje Boha, v čem spočívá naše odpovědnost za současný svět… A nesnažíme se odpovídat jen citacemi z katechismu, ale sdílením vlastní zkušenosti a taky odborného vhledu. Když jsem se o něco podobného snažil před třiceti lety, tak jsem byl opakovaně volán na kobereček a napomínán svým biskupem. Dnes to děláme svobodně, je to součást naší synodní cesty.

Tak bych mohl pokračovat. Ano, věci se mění, církev se reformuje. Možná příliš pomalu, možná jinak, než bychom si představovali, možná vidíme spíš ty brzdy než ten pokrok, ale něco se děje. Papež František měl prorockou vizi, když na začátku říkal, že čas je důležitější než prostor. Že spíš, než rychle věci změnit, je potřeba začít proces, který k té změně povede. Ten bude možná pomalý, ale jeho výsledky můžou být o to zralejší, a taky pro většinu přijatelnější.

Tak nakonec ještě jeden konkrétní výsledek. Možná si vzpomínáte, že v těch prvních synodních diskusích se ukázala spousta naléhavých problémů, o kterých se dosud nemluvilo. Papež František proto založil deset samostatných expertních skupin, postupně přibylo ještě dalších pět. No a minulý týden byly zveřejněny první dva výsledky jejich práce. Jde o téma Poslání církve v digitálním prostředí a Formace kněží. Další zprávy by měly brzy následovat.

Mě hodně zajímala ta příprava budoucích kněží, protože semináře v současné podobě už přestávají být funkční. Dokument sice neříká, že by se měly úplně zrušit, ale doporučuje "střídání seminární formace a života ve farních společenstvích nebo jiných církevních prostředích". To je dobrý krok kupředu, prostě nabourat nějak tu pěti nebo šestiletou izolaci mladých kluků od normálního života. Do formace bohoslovců ve všech fázích se taky mají zapojit ženy, a to přímo v rámci týmů formátorů. Ano, takže moje představa, že by v semináři byl spirituál a spirituálka, a bohoslovec by si mohl vybrat, kdo ho bude duchovně doprovázet, už není úplně ujetá. A ještě jedna věc mě zaujala – důraz na celkovou vyspělost kandidátů svěcení, včetně schopnosti kritického myšlení, dialogu, empatie, přijímání odpovědnosti, a taky zralosti v emocionální a sexuální oblasti.

Zaměřit na to všechno pozornost a zavést ty změny do praxe je úkolem biskupů. Papež tedy nebude měnit pravidla pro celou církev, ale v rámci decentralizace nechává tuto pravomoc místní církvi, takže výsledek může být v různých místech světa hodně odlišný.

Myslím, že to všechno jsou dobré kroky, a těším se, jak na tom naši biskupové začnou pracovat. Zároveň mně tam ale něco chybí: vůbec se neřeší, co je vlastně posláním kněze, když stále víc lidí ztrácí zájem o instituci a rituály. A taky otázka způsobu života kněží, jejich častá osamocenost, pracovní přetíženost, nebo naopak nevytíženost, problém celibátu, finančního zabezpečení. Nevím, možná se to objeví v jiných dokumentech, ale určitě je potřeba se tím zabývat.

Tak snad se ledy v naší církvi začínají pomalu hýbat.