Listopad 89 očima mého otce

17.11.2025

Můj otec Cyril věnoval ve svých vzpomínkách několik kapitol Sametové revoluci. V následujícím textu připomíná podíl polského papeže na zániku komunismu nebo morální a polečenský rozvrat, který u nás způsobila tzv. "normalizace" v 70. a 80. letech.

Na listopadové události roku 1989 musíme pohlížet v kontextu rozpadu "reálného socialismu" v zemích střední a východní Evropy. Během krátké doby se rozpadla "říše zla", která mohla pomocí atomových zbraní totálně zničit celý svět a plánovala "bleskovou válku", v níž chtěla za nasazení atomových zbraní a desetitisíců tanků "převálcovat Evropu" a zahájit tak boj za úplné ovládnutí světa. Nikdo z odborníků na světovou politiku nepředpokládal, že změnu Jaltské dohody lze vynutit jinak než válkou.

Náboženský filozof a teolog Eugen Biser ze Spolkové republiky Německo říká o politických změnách ve střední a východní Evropě, že to byla revoluce bez strategie, bez vůdců a bez krveprolití. Historikové se ocitli před problémem: buď musejí přiznat, že pro to nemají příčinné vysvětlení, nebo uvažovat o nadpřirozeném zásahu. Když papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus hodnotí události roku 1989, říká, že boj, který vedl ke změnám roku 1989, by nebyl myslitelný bez bezmezné důvěry v Boha, Pána dějin.

Nepřímo se na rozpadu reálného socialismu podílel na prvém místě sám papež Jan Pavel II. svou podporou polské "Solidarity", která zmobilizovala proti vládnoucí totalitě právě dělnickou třídu, která měla být předvojem socialismu. "Pěrestrojka" ruského vůdce Michaila Gorbačova měla umožnit radikální ekonomickou reformu a vyvést zemi z hluboké hospodářské krize. Ale jednou probuzená touha po svobodě, nikoli jen ekonomické, nemohla skončit jinak než rozpadem sovětského impéria. A americký prezident Ronald Reagan svým enormním zbrojním programem doslova přispěl k jeho "uzbrojení". A tak v roce 1991 vybuchla trhavina, "rudý teror", kterou Lenin vložil do základů ruské říše, a zničila první socialistický stát světa. Za diktatury nic neohrožovalo jednotu země, ale když začal demokratizační proces, nastoupily odstředivé síly nacionalismu a smetly uměle vytvořenou jednotu.

Dne 16. 10. 1968 byla podepsána smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Za SSSR ji podepsal Kosygin, za ČSSR tehdejší premiér Černík. Formulace smlouvy je vskutku "sovětská": "Tato smlouva zůstane v platnosti, pokud se sovětská vojska dočasně budou nacházet na území ČSSR." Jak dlouho zde vojska budou, to smlouva neřeší, i když se říkalo, že jednotka dočasnosti je prý věčnost.

Dohoda o odchodu sovětských vojsk byla uzavřena v roce 1990. Podepsal ji Kocáb a nějaký sovětský generál. Až při podpisu této smlouvy jsme se dozvěděli, že u nás bylo 115 000 vojáků a 45 000 civilistů, tedy dohromady 160 000 osob! Podle dohody odjel od nás poslední vlak s ruskou armádou 26. 6. 1991. K přesunu potřebovali 30 000 vagónů! V samotném Berlíně bylo půl milionu sovětských vojáků a odsun do SSSR byl skončen až v roce 1994.

V záplavě nedůvěryhodných nebo až fantasmagorických knih, které vyšly o událostech roku 1989, vyniká svou věcností, střízlivostí a důvěryhodností kniha Petra Pitharta "Devětaosmdesátý". Bez porozumění údobí dvaceti let, které předcházelo masakru na Národní třídě, nemůžeme porozumět ani Listopadu 1989. Dvacet předlouhých let normalizace, které uplynuly od Pražského jara roku 1968, znamenalo čas bezčasí, čas odvratu od všeho, co přesahuje soukromí, čas útěku do "chalup".

Normalizace se nevyznačovala žádnou novou idejí, žádnou vizí, byl to nihilismus, čirý cynismus. Byla relativizována hranice mezi dobrem a zlem, každý, ať si dělá, co chce, jen ty u moci nechat na pokoji. Život v zaměstnání bylo nutné nějak přečkat a pak hurá na vlastní, na chalupu, na melouch. Společnost, která koncem šedesátých let začala opatrně komunikovat, propojovat se a organizovat bez požehnání shora, se znovu rozpadla na prvočinitele zajišťující jen základní potřeby pro přežití. Mít známou prodavačku v zelenině, řezníka, instalatéra, doktora, zkrátka mít nacpaný mrazák a "duša hoduj, boha není". Za normalizace jsme se odnaučili posledním zbytkům občanských ctností, totiž dodržovat smlouvy, platit dluhy, splácet úvěry, střádat a investovat. Sebevědomí ekonomové 90. let nezapočítali do svých reformních strategií výchozí stav – ztrátu posledních zbytků důvěry jako položky sociálního kapitálu, bez něhož tržní mechanismus nemůže fungovat.

Naši tehdejší situaci dobře vystihl sociolog a politolog lord Ralf Dahrendorf, který řekl, že do vlaku kapitalismu naskakujeme v jeho úpadkové fázi. Poválečný kapitalismus padesátých let, práce a odříkání, vzájemná důvěra, to všechno bylo v devadesátých letech v nenávratnu a nositel Nobelovy ceny Josef Stieglitz označil tuto dobu za "nejchamtivější dekádu v dějinách". Po roce 1989 se u nás střetly dva kapitalismy: ten náš, fušerský, podplácející, oprávněně nedůvěřivý, který neprošel onou počáteční tvrdou usilovnou prací – a pak ten dravý západní kapitalismus, který čím dál tím více spekuluje a méně a méně pracuje, méně vyrábí ve vlastní zemi a potýká se s rostoucí nedůvěrou. Oba tyto kapitalismy se setkaly v osobě Viktora Koženého, který životní zkušenost z obou světů podvodnicky zužitkoval k osobnímu obohacení. Po tomto setkání dvou úpadkových kapitalismů se téměř nepozorovaně stal ze "sametové revoluce" převrat.

Brněnský sociolog Ivo Možný ve studii "Proč tak snadno…" říká, že "ze socialismu jsme vyklouzli proto tak snadno, protože kapitalismus pro nás byl připraven už v něm". A dále: "… počkali jsme si s typickou českou opatrností na přestup, až historie procházela uvízlým a prázdnícím se vlakem socialismu a volala: Všichni vystoupit, dále nejedem!"

Francouzský filozof André Gluckmann s odvoláním na našeho Patočku řekl, že je potřeba bojovat proti přesvědčení, že nic není špatné a že každý si může dělat, co chce. Evropané nevědí, co je špatné, jednodušší je znát dobro. "A vy ve východní Evropě dnes doopravdy nejste lepší než my na Západě a po letech budete úplně stejní jako my."