Listopad 89 očima mého otce - II. část

Pokračování osobních vzpomínek Cyrila Martinka na sametovou revoluci - psáno dvacet let poté, v roce 2010. Tentokrát zejména jeho pohled na klíčové osobnosti - Václava Klause a Václava Havla.

Listopadovým událostem u nás předcházel hromadný exodus "enderáků" (občanů tehdejší NDR). Přijížděli k nám houfně vlakem, trabanty, wartburgy, jak kdo mohl, a celé zástupy směřovaly k velvyslanectví SRN, k Lobkovickému paláci. Oni běželi, tlačili se, dobíhali a Pražáci stáli koldokola nehnutě a bylo jim trapně. Tak už i Enderáci, na něž jsme se dívali svrchu, se odvážili, a my stále nic. Ale přece jen se něco dělo. 12. listopadu 1989 byla v Římě prohlášena za svatou Anežka Česká, k níž se pojila barokní legenda, podle které bude v Čechách dobře, až bude Anežka svatořečena. Ona, dcera královská, odmítla korunu královskou a snížila se k nejubožejším, aby jim pomáhala, byla již dávno blahoslavena a po staletích čekání postoupila na nejvyšší stupeň křesťanské úcty. Mnoho lidí si tehdy v tom ateistickém národě říkalo: "Proroctví mělo pravdu, Anežka pomohla."

Komunisté byli rozhádaní, bezradní, nejistí a v této atmosféře připravovali na květen 1990 svůj XVIII. sjezd. Ale události 17. listopadu – masakr na Národní třídě a "mrtvý student" – je o notný kus předběhly. Mezi lidmi tehdy kolovala hláška: "Vzdejte se, nic se vám nestane!" Spíš to ovšem vypadalo sebeironicky: "No tak, už se konečně vzdejte, copak nevidíte, že my na to nemáme, abychom vás odstranili od moci? Vzdejte se, nemá to cenu a nebojte se, opravdu se vám nic nestane." V divadlech se scházeli přátelé a známí, vyjadřovali se k situaci a zakládali jakési Občanské fórum, jehož "představitelem" se posléze stal Petr Pithart. Podle Václava Havla "mělo Občanské fórum před sebou jediný úkol: pokojně odstranit předchozí režim a zprostředkovat přechod k demokracii. Mělo existovat pár týdnů a pak se rozpustit v normálních politických stranách". Politické strany mají mnoho chyb, demokracie je nejhorší způsob vlády, ale lepší nebyl dosud vymyšlen (Winston Churchill). K historicky čistému vystřídání vlád došlo až v roce 2002. Vladimír Špidla jako předseda ČSSD týden před volbami před zraky televizních diváků doslova položil na lopatky a "smetl Klause" v televizním duelu, odmítl pokračovat v opoziční smlouvě a vyhrál volby.

Jak probíhala všechna jednání KCOF (Koordinační centrum Občanského fóra) s představiteli bývalé moci, podrobně téměř na minuty přesně popisuje kniha Jiřího Suka "Labyrintem revoluce". Největší nebezpečí hrozilo z toho, že "rupne-li někomu z bývalých mocipánů v bedně", může dojít i ke krveprolití, protože "soudruzi" měli za sebou ozbrojenou moc a množství zbraní. Občanské fórum nechtělo být stranou, odmítalo převzít odpovědnost především za chod hospodářství, i když Klaus tvrdil, že on a ekonomové jeho orientace připraveni jsou. V této souvislosti ovšem nechápu, proč nebyli podobně připraveni legislativci v čele s Petrem Pithartem! Čemu všemu by se bylo mohlo zabránit (tunelování, úniky miliard do zahraničí atd.)! Na otázku, zda zakázat komunistickou stranu, odpověděl tehdy v Moravském národním divadle v Brně za souhlasu všech přítomných Petr Pithart v tom smyslu, že lepší než komunistickou stranu zakázat, je porážet ji ve svobodných volbách. Svědčí to o všeobecném nerevolučním rozpoložení, i když pojmu "sametová revoluce" měli všichni plná ústa. Avšak "sametová" nebo "něžná" je ve spojení s "revolucí" protimluv. Byl to zkrátka převrat. A po dvaceti letech zkušeností s komunisty by dnes asi většina národa byla pro zákaz komunistické strany, vždyť dnes široko daleko žádná komunistická strana není. Naši komunisté blokují normální chod poslanecké sněmovny, protože žádná strana (kromě ČSSD) je nebere na vědomí. Ale KSČ nikdy od roku 1921, od svého vzniku, nebyla samostatnou ani politickou stranou. Byla agenturou Moskvy a dnes je sektou, s níž se už nikdo nechce bavit.

Se jménem Václava Klause je spojen do roku 1998 ve světě nevídaný, neslýchaný, doslova ďábelský vynález kartelové dohody dvou nejsilnějších politických stran (s pohrdavou arogancí nazývaný svým tvůrcem "opoziční smlouva"). Její podstata spočívá v tom, že po volbách se dvě strany dohodnou, že jedna bude vládnoucí, druhá (mající stejný nebo téměř stejný počet poslanců) bude vládnoucí stranu podporovat tím, že si mezi sebou rozdělí lukrativní místa v dozorčích radách a nikdy nevyvolá vládní krizi. Tím se ovšem dokonale smaže rozdíl mezi opozicí a stranou, která vládne. V našem případě se takto dohodly ČSSD a ODS. Výsledkem bylo rozdělení dobře placených míst v dozorčích radách (asi 25) a na jejich základě pak systém korupcí a klientelismu, který obě strany vázal i po dalších volbách, kdy se tyto strany mezi sebou vždy dohodly a takto vznikli "kmotři" – jako nemravný důsledek "opoziční smlouvy", s nímž se potýkáme až do dnešních dní. Servilní novináři však nic nepochopili. Co když se politické strany dohodnou, že se budou vzájemně šetřit, že nebudou usilovat o moc legitimními prostředky? Za to, že si předem veřejně rozdělí ústavní funkce a neveřejně, tajně, lukrativní funkce ve správních a dozorčích radách výnosných státních podniků? A to se přesně stalo. Ale v roce 2002 ve veřejné televizní debatě nabízel Klaus "osvědčenou opoziční smlouvu" Špidlovi, který ji však důrazně odmítl s tím, že ta minulá nadělala už škod dost.

Naproti tomu Václav Havel byl "homo politicus", nikoli ovšem ve smyslu politika, který se pohybuje ve světě politických stran. Byl to spíše státník, který se snažil pochopit i ty otázky, které jsou nepopulární, kontroverzní, háklivé, a na které politici nemají čas. Havel byl však také "homo dramaticus", který vnímal svět jako sled jakýchsi herních situací, a politika se vzájemným ovlivňováním a proplétáním je také (když v ní nejde o život) hrou, v níž se ovšem hledají přijatelná, anebo lépe: pravdivá řešení. Havel měl velkou nedůvěru v politické stranictví, ale na druhé straně promyšlený a zformulovaný kritický názor na stav lidstva a světa. Václav Havel jako "homo dramaticus" v prvních týdnech a měsících po převratu určoval směr, tempo i dynamiku našeho převratového počínání. Přestože svou přirozenou, nevynucovanou autoritou působil plaše a skromně, stal se hlavním autorem a režisérem všech popřevratových dějů. Havel vlastně celý převrat režíroval tak, že lidé ho vnímali jako revoluci. Když byl zvolen prezidentem, odešel na Hrad a jeho autorita Občanskému fóru chyběla. Jaké síly, jaké struktury povedou v příštích letech naši zem?