Listopad 89 očima mého otce III.

Třetí část vzpomínek, tentokrát o národnostních otázkách: Češi a Němci, Češi a Slováci...

Jak to vlastně bylo s československým národem? Koncem 19. a začátkem 20. století byl společný národ (československý) kulturním ideálem hrstky českých a slovenských vzdělanců uměleckého ražení, kteří se téměř konspirativně scházeli v Luhačovicích. Pak jsme takový společný stát naléhavě potřebovali na konci první světové války: Češi na obranu proti Němcům, Slováci na obranu proti Maďarům. První problémy nastaly koncem dvacátých let, když se ukázalo, že Praha nehodlá dát Slovákům přislíbenou autonomii (pak by ji zřejmě musela dát i Němcům).

Pak přišly samé problémy, které ovšem během nacismu a stalinismu nebylo vidět ani slyšet. Mezitím Slováci jako národ dospěli a toužili po samostatnosti. Mnozí Češi (také Dr. Edvard Beneš) považovali však slovenštinu jen za dialekt češtiny. Ve volbách v roce 1946, kdy v Čechách zvítězili komunisté, kteří na Slovensku "přesvědčivě" prohráli, se jasně ukázalo, že komunisté takto "bloudícím" Slovákům autonomii dát nemohou. V osmašedesátém chtěli Češi demokracii, svobodu a práva jednotlivce, Slováci chtěli nejdřív federalizaci a až potom demokratizaci. Federalizace byla připravována již před sovětskou okupací, ale vyhlášena byla až pár týdnů po ní. Čechům se zdálo, že Slováci využili situace, ale ke sblížení tento akt nepřispěl. Husák do dvou let novou federaci okleštil tak, že všechny důležité pravomoci republik vrátil ústavními zákony zpět do Prahy. Byl totiž víc komunista než nacionalista. Převrat v roce 1989 nás zastihl v jakési "kvazifederaci", kterou Slováci velmi těžce nesli. A tak to nezadržitelně spělo k rozdělení. Po několika neúspěšných rozhovorech české a slovenské delegace, v nichž se předseda české vlády Pihart marně snažil zachovat československý "dvojdomek", byla 17. července 1992 vyhlášena "Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky". Soužití Čechů a Slováků bylo jistě kulturně a civilizačně nesmírně plodné, ale z vlastní zkušenosti (jezdíval jsem často služebně na Slovensko) vím, že Slováci si přímo horoucně přáli být samostatní, a kdyby bylo bývalo došlo k referendu, určitě by hlasovali pro samostatnost.

Petr Pithart srovnává současnou dobu s dobou předrevoluční. Záměrně mluví o posledních dvou dvacetiletích. Poslední dvacetiletí už svobodné republiky nelze chápat osamoceně bez předcházejícího dvacetiletí Husákovy "normalizace". Tvrdí, že naše revoluce, vlastně převrat, přišla o svůj étos a kredit, a táže se, zda on a ti, kteří u toho byli od počátku, mohli tomu zabránit. Jeho odpověď zní: "nikoli". Lidé intuitivně chtěli "revoluci", a nikoli jen převrat, protože jen revoluce jim mohla přinést katarzi, očištění, osvobození. Konečně budou oddělena zrna od plev, dobří od zlých, nevinní od vinných. Kdo jim však měl poskytnout pocit zadostiučinění a historické spravedlnosti? Na to neexistuje odpověď. A zasloužili jsme si vůbec katarzi? Třeba tím, že bychom postavili KSČ mimo zákon? Ale i kdyby k ní došlo, nemělo by to stejně dlouhodobější důsledky. 

Ralf Dahrendorf, věhlasný německo-britský sociolog a filozof, ve společenských vědách autorita prvního řádu, ale především moudrý člověk, ve své knize "Úvahy o revoluci v Evropě" napsal, že politický systém lze v zemích střední a východní Evropy za příznivých okolností ustavit za šest měsíců, pozitivní výsledky transformace ekonomiky se mohou dostavit za šest let a budování občanské společnosti bude trvat zhruba šedesát let, tedy šest měsíců, šest let, šedesát let. Šestky nejsou důležité, důležitý je rozdíl řádů. V roce 1990 při své první návštěvě Prahy Ralf Dahrendorf řekl, že naskakujeme do vlaku kapitalismu v jeho úpadkové fázi. Hrdinský poválečný kapitalismus se vyznačoval tvrdou prací a odříkáním, ale zároveň vzájemnou důvěrou. Dnes však je k mání jen "Casino capitalism" (který by rád sklízel, co nezasel). Dalo by se říci, že za náš nepovedený kapitalismus může ten náš zatracený komunismus. Měli jsme smůlu, ale také štěstí, že za nás kus práce vykonali Poláci, Maďaři, Gorbačov a Jan Pavel II. Poláci s papežem Wojtylou, kteří začali pěkně zhurta bourat socialismus, a Maďaři, kteří reformovali nereformovatelné; Gorbačov nevěděl, co dělá a kam to povede, ale dělal to.

V roce 2010 Petr Pithart napsal: "V ulicích viselo tehdy heslo: 'Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny.' To vymyslel docela ďábelsky Vladimír Železný, on byl snad jediný člověk v zemi, který měl o volebních kampaních víc než vágní představu." Železný ukazoval jednou Pithartovi ve svém bytě kus knihovny, kde měl už v té době desítky publikací o způsobech vedení kampaní na Západě. Vůči tomuto heslu ani Václav Klaus, který pak tolik OF kritizoval za neochotu přistoupit na standardní politickou hru, nic nenamítal. Každý věděl, že to lidi chytne. Když se na to dnes díváme, bylo to eticky pochybné. Použít heslo, které předem znevažuje klasickou soutěž politických stran, a přitom se té soutěže sami účastnit! To se na výsledku muselo podepsat. Dodnes Češi nechtějí vstupovat do politických stran. Příčinu odporu ke stranictví můžeme nalézat už za první republiky, kdy se strany zvrhly v čistě stavovsko-profesní skupiny a hájily hmotné zájmy předem vymezených subjektů. Objektivně by se všechny strany měly obracet ke všem a nabízet jim různé škály hodnot. OF tehdy získalo polovinu všech hlasů a chytilo se do vlastní pasti. (Katolický týdeník č. 23, 2010: Petr Pithart: "Ten krásný svátek jako v Listopadu?").

Jednačtyřicet let reálného socialismu mělo na náš národ mnohem víc zničující vliv než např. na Poláky, protože víra v Boha je uchránila od nejhorších výstřelků, zatímco my jsme se stali nejateističtějším národem Evropy. Petr Pithart netvrdí, že víra v Boha a v pevný hodnotový řád uchrání člověka ode všech zel, ale morální devastace v Polsku přece jen nenabyla takových otřesných forem jako u nás.

Disidenti přispěli k česko-německému smiřování. Vůbec nešlo o vracení majetků, šlo hlavně o dialog. K odsunu téměř tří milionů Němců došlo na základě nelidské zásady kolektivní viny. Vrátilo se nám to později v době komunismu, když na základě stejné kolektivní viny se přestalo zacházet jako s plnoprávnými občany s třídními nepřáteli, s bohatými, s kněžími, s kulaky, s tzv. bigotně věřícími, s nacionalisty aj. Dialog českých a sudetoněmeckých katolíků (ze spolku Ackerman-Gemeinde) začal už v roce 1990 a trvá dodnes.