Lotr po pravici

Máme mnoho důvodů k sebereflexi a k pokání, nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství, jako církev. Vědomí vlastní viny a zkušenost Božího milosrdenství nás může vnitřně proměnit.

Na pravé stěně kaple ve vazební věznici v Teplicích je nástěnná malba Ježíše a dvou lotrů na kříži v životní velikosti. Vytvořil ji v roce 2012 tehdejší ředitel Petr Blažek, který je zároveň profesionální výtvarník. Ta maličká kaple, vytvořená z vězeňské cely, byla po čtyři roky mým pracovištěm. Strávil jsem v ní stovky hodin, většinou v rozhovorech s pachateli různých trestných činů – od běžných krádeží až po surové vraždy. Někteří z nich trpí velmi silnými výčitkami svědomí – vybavuju si třeba muže, který svou nedbalostí zavinil smrt dvouletého dítěte. Byl to rozumný, odpovědný člověk, nikomu neškodil, poctivě pracoval. Ale ta strašná věc se prostě stala, on svou vinu přiznával a zároveň si uvědomoval, že ji nemůže nikdy a nijak napravit. To dítě prostě zemřelo, jeho matka byla zraněná v nejcitlivějším místě svého srdce, a on věděl, že nemůže vrátit čas a jakkoli to změnit. Během dlouhé vazby prožíval psychická a duchovní muka, chtěl spáchat sebevraždu. Nevěřil v Boha, ale i o něm začal v té situaci přemýšlet. Hledal cokoliv, čeho by se mohl chytit, aby se zbavil své bolesti, nebo ji aspoň zmírnil.

Většinou jsem mu jenom naslouchal. Byl rád, že může sedět v té kapli, v bezpečném prostředí, a mluvit s někým, kdo mu hned nedá najevo pohrdání a odpor. Když někdy došla řeč na víru a na Boha, tak si jenom povzdechl: ale i kdyby ten Bůh byl, stejně by mně to neodpustil. Tohle přece nelze odpustit. Ukázal jsem mu na stěnu s tím křížem a zeptal se, co o tom ví. No jistě, Ježíš. A víte, kdo jsou ti další dva? To už nevěděl, tak jsem mu ukázal, jak ten lotr po Ježíšově levici od něj odvrací tvář, ale ten po pravici k němu naopak toužebně vzhlíží. A vyprávěl jsem mu jejich příběh. Bylo vidět, že ten závěr: "Dnes budeš se mnou v ráji!" na něj hluboce zapůsobil. Dlouho mlčel a pak se polohlasem zeptal: "Tak myslíte, že i mně by mohl odpustit?"

Nebylo to žádné rychlé, zázračné obrácení. Ale v tom člověku se cosi pohnulo. Čím dál víc hledal Boha, začal připouštět, že snad odpuštění od něj by mu mohlo přinést trochu pokoje. Přijal taky myšlenku, že svou nedbalost může aspoň částečně odčinit tím, že bude aktivně pečovat o život jiných lidí. Stal se "vrbou" pro další vězně, kteří prožívali podobné pocity jako on. Byl vůči nim velmi vnímavý, dovedl nejen naslouchat, ale i z vlastní zkušenosti poradit. Tak se snažil druhým lidem pomáhat k životu, a tím v sobě posiloval vědomí, že ještě úplně neztratil svou hodnotu.

Teď v závěru postní doby se na mě obrátilo hodně lidí se žádostí o svátost smíření. Většinou to nebyly ty rutinní zpovědi, kdy člověk vystojí frontu, odhrká svých pět hříšků, pomodlí se Otčenáš za pokání a hurá, mám to za sebou! Ne, většinou to byly rozhovory, které šly do hloubky, někteří reflektovali celý svůj život, nebo jeho delší část. Často mluvili o selháních v partnerských vztazích, řešili své chyby ve výchově dětí, vyčítali si přílišnou kritičnost a odsuzování druhých, mluvili o svých závislostech na jídle, alkoholu, sociálních sítích nebo pornografii.

Jedno téma se opakovalo často: výčitky z toho, že neplním nějaké požadavky církve, protože jim nerozumím. Vlastně ani nechápu, proč bych je měl plnit, ale církev to po mně chce, tak se z toho zpovídám. Jde třeba o takové věci jako páteční nebo eucharistický půst, modlitba růžence, častá zpověď, pochybnosti o víře, zákaz antikoncepce, víra v odpustky, sexuální život před svatbou, homosexuální soužití, bezpodmínečná podřízenost biskupům a kněžím, důvěra v poselství mariánských zjevení atd. Schválně tady dávám vedle sebe docela nesouměřitelné věci, protože přesně tak to slyším v těch zpovědích. Většinou se pak snažím v dialogu s tím člověkem to nějak roztřídit. Někdy jde o pouhé zvyklosti, které můžou někomu pomáhat, ale nejsem povinen je dodržovat – tam by patřily všechny ty růžence, zjevení nebo častá zpověď. Pak může jít o věci, které církev sice stále požaduje, ale jejich významu dnes málokdo rozumí – a když něco nechápu, tak mám malou motivaci to dodržovat. Sem bych asi zařadil ty povinné posty, odpustky, úctu a poslušnost k hierarchii. No a pak máme ty morální otázky, které se točí hlavně kolem sexuality a které jsou dnes předmětem živé diskuse. V této oblasti můžeme druhého člověka hluboce zranit, ale také ji můžeme prožívat v rámci láskyplného vztahu.

No a někde za tím vším stojí ty takzvané pochybnosti o víře. Ty se dřív považovaly za vážný hřích. Dnes jsme zvyklí používat kritický rozum, tak víme, že pochybovat je normální, dokonce zdravé. Záleží pak na tom, jak s těmi pochybnostmi zacházíme. Asi není v pořádku, když se mně něco nelíbí, tak to jednoduše ignorovat. Měl bych o tom přemýšlet, ptát se, studovat, snažit se pochopit, udělat si jasno. A pak se k tomu nějak postavit, za své rozhodnutí přijmout odpovědnost a taky být připraven nést případné následky.

Tyto rozhovory jsou někdy docela objevné a osvobozující, protože z toho, jak byla těm lidem předávána víra, často neumí ty různé roviny moc rozlišovat. A já se přitom snažím soustředit na věci, které jsou z pohledu víry skutečně podstatné – a to nejsou ani tak ty zvyklosti, předpisy nebo rituály, ale spíš vztahy – mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem. Pak se může stát, že třeba člověk, který se zpovídá, že se málo modlí, žije mnohem intenzivnější vztah s Bohem než někdo, kdo každý den odříká celý breviář i růženec. Nebo když se někdo zpovídá, že nemá úctu ke svému faráři, tak může vytvářet mnohem kvalitnější křesťanské společenství než to dělá některý farář.

Ještě jedna věc mě trápí: většinou vyznáváme své osobní hříchy, ale moc se nezabýváme tím strukturálním zlem, které páchají různé instituce a za které taky neseme svůj díl odpovědnosti. Málokdo se třeba zpovídá z toho, že věřil dezinformacím a šířil je – a to je zrovna docela závažné zlo. Nebo z toho, že podporoval politické strany, které ohrožují naši bezpečnost. Ale nejde jen o politiku, i církev může někdy jednat v rozporu se zásadami, které sama hlásá. Tohle vnímám aspoň já sám za sebe hodně silně, protože jako klerik, kněz, patřím k hierarchii, k tomu církevnímu establishmentu, který ten systém vytváří.

Papež Wojtyla se v roce 2000 veřejně omluvil za hříchy, které církev páchala v minulosti – jako byla inkvizice, pronásledování Židů, křižácké války apod. Teď nastal čas, abychom se omluvili i za hříchy současnosti, jako je sexuální a mocenské zneužívání; nerovné postavení žen; nemilosrdné zacházení s lidmi, kteří žijí v různých neregulérních svazcích; neprůhledné hospodaření; neochota k dialogu atd. Za to všechno nesu i já svůj díl odpovědnosti. Minimálně v tom, že jsem se často nepostavil dost jasně a hlasitě na obranu těch, kdo tím systémem trpí.

Máme tedy mnoho důvodů k sebereflexi a k pokání, nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství, jako církev. Ve věznici jsem byl opakovaně svědkem toho, jak hluboké vědomí vlastní viny, lítost a Boží odpuštění může člověka vnitřně proměnit. Ano, Bůh je velkorysý. Tak zase v duchu sedím v té vězeňské kapli, dívám se na toho lotra po Ježíšově pravici, a stejně jako on, s velikou důvěrou i nadějí, volám: "Ježíši, pamatuj na mě, pamatuj na nás, až přijdeš do svého království."