Malá píseň do tmy

Úvaha na čtvrtou neděli adventní - o světlu a tmě.

Včera jsem prožil roráty na Kostelíčku (kaple na kopci nad Líšní). Přišlo plno lidí, není tam elektřina… bylo krásné sledovat, jak se v té tmě trousí lidé s různými světýlky. Když jsem to chvíli po mši dal FB, reagovala kamarádka z Teplic fotkou z rorátů u nich. Pak jsem četl rozhovor o tom, jak v kostele sv. Petra v centru Prahy se na roráty sjíždejí lidé z širokého okolí. Je to zvláštní, jak některé křesťanské rituály oslovují mnoho lidí i v naší nenáboženské společnosti. A to nemluvím o půlnoční mši, na kterou přijdou za pár dní statisíce Čechů, nebo o betlémském světle, které si odnášejí z kostelů i lidé, kteří tam jindy nepřijdou.

Vzpomněl jsem si na zážitek z dávných dob. V bazilizce na Hostýně se za komunismu konala každý rok novoroční půlnoční mše. Lidé se tam scházeli na Silvestra večer pěšky ve všech stran. Kdysi jsem tak stoupal ve sněhu do kopce s partou mládeže a najednou kdosi říká: "Představte si, jak by to dopadlo, kdyby komunisti vyhlásili schůzi o půlnoci na Silvestra, na vrcholu kopce daleko od civilizace. Kdo by tam asi přišel?"

Tenkrát to byl projev vzdoru. Dnes už nemusíme vzdorovat systému, žijeme ve svobodě. Ale ve světě, kde se děje tolik bezpráví a probíhá tolik válek, ztrácíme naději. Myslím, že ten zájem o roráty, spojený se symboliku světla a tmy, je projevem naší touhy po naději. Prostě nechceme propadnout tomu pocitu bezvýchodnosti, nesmyslnosti, kterému propadá spousta lidí kolem nás. Chceme v té tmě rozsvítit světlo.

Bratři Ebenové vydali v roce 1984, v době nejtemnější normalizace, píseň s názvem Malá píseň do tmy. Poslední sloka: "Pro případy nouze / nehledejme dlouze / světla zdroj, / mějme v každé době / trochu světla v sobě, / aspoň škvírku, aspoň sirku..." Ano, to my křesťané můžeme, protože v sobě nosíme Boha – ten největší zdroj světla!

Ale pozor: rozsvítit světlo, ne utíkat před tmou! Někdo říká, že už přestal sledovat zprávy, aby o tom zlu prostě nevěděl. Ale když před tmou zavřu oči, tak nic nevyřeším, tma bude ještě temnější. Kdosi napsal na Christnet: "Nemáme právo nesledovat zprávy a nemáme právo nemyslet na trpící jen proto, abychom se sami odstřihli od utrpení, které bolí a vyvolává obavy. Je dobré zprávy sledovat kvůli tomu, abychom věděli, za co a za koho se modlit. A abychom věděli, koho volit, komu jde o demokracii a komu jen o vlastní moc, kdo připravuje ne cesty Páně, ale cesty k válce. Máme povinnost za své děti, vnuky, za všechny lidi, jsme zodpovědní za budoucnost druhých."

Včera vysílala televize dokument o obětech střelby na Filozofické fakultě, k níž došlo přesně před rokem. Mluvili tam jejich rodiče, sourozenci, přátelé. Oni zažili tmu nejtemnější. Neutekli před ní, nemohli před ní utéct. Přesto byl ten dokument plný naděje, protože ti lidé se dopracovali k rozhodnutí, že budou dělat všechno právě proti tomu zlu, jehož se stali obětí. Ano, rozhodli se rozsvítit světlo ve tmě.

Znám člověka, který prožil víc než většina z nás. Prožil hodně dobrého i hodně zlého. Nezavírá oči před špatnými zprávami. Včera se dožil sta let: salesián Jenda Vývoda. Čím si vysvětluje, že se dožil tak vysokého věku? Tím, že má hezké vztahy: "Mám rád lidi a dávám jim to najevo. A oni mají rádi mě. Taky mám rád Boha. Pak můžeme mít i radost ze života! Ať se děje cokoliv..."