Mimořádné dary Ducha

Skutky a listy apoštolů často mluví o mimořádných darech Ducha svatého: jde o zvláštní schopnosti, tzv. charismata (mluvení jazyky, rozlišování duchů, prorokování, konání zázraků), které získali učedníci o letnicích, a pak je předávali dál vkládáním rukou; zpravidla lidem zůstaly k dispozici i pro budoucnost. V prvotní církvi běžný jev, který zásadním způsobem přispěl k jejímu rychlému rozšíření, od 3. století se zprávy o charismatech vyskytují pouze jako výjimky u některých světců. Formálně nabízí církev dary Ducha ve svátosti biřmování (konfirmace).

Je zajímavé sledovat, jak se po mnoha staletích tento jev v širším měřítku znovu objevil: V roce 1906 skupina členů nazarenské církve v Asuza Street v Los Angeles pod vedením kazatele Johna Seymoura zažila opakování biblických letnic: v důsledku intenzivní modlitby začali spontánně mluvit cizími jazyky, prorokovat, získávat pro své nemocné členy zázračné uzdravení od Boha, a to vše v rámci velmi silného emocionálního zážitku Boží blízkosti. Během dvou let se toto hnutí rozšířilo do celých USA i do západní Evropy – ujímalo se zejména v evangelikálních kruzích, ale brzy začaly vznikat samostatné letniční církve. Stoupenci dnešní charismatické obnovy jsou přesvědčeni, že Bůh po 17 stoletích obnovil svou nabídku těchto mimořádných darů širokým vrstvám věřících, a tak dal najevo svůj zájem o současného člověka a o jeho budoucnost.

Katolická církev dlouho sledovala toto hnutí s nedůvěrou, protože pro ni bylo těžko přijatelné, že by Bůh tak mimořádně působil skrze jiné církve. Svoji toleranci dala najevo až dekretem 2. vatikánského koncilu o ekumenismu (Unitatis redintegratio). Následovalo lavinovité šíření charismatické obnovy zvláště mezi studenty na katolických univerzitách, ale také bezproblémové setkávání katolíků a evangelíků na společných modlitbách, jímž začaly první projevy praktického ekumenismu. Postupně přijala katolická církev hnutí charismatické obnovy jako svou integrální součást vedle dalších hnutí.

Ze strany sekulárního světa proběhlo mnoho psychologických, psychiatrických i lékařských výzkumů těchto jevů, výsledky však k ničemu zásadnímu nevedou: nevěřícím potvrzují jejich skepsi, věřícím potvrzují jejich víru v Boží působení. Jde totiž primárně o působení na subjektivní rovině: kdo byl takto mimořádně Bohem osloven, prožije zásadní vnitřní konverzi a má to vliv na celý jeho život. Kdo nebyl osloven, nemá co řešit.

Pro náš život mohou být mimořádné dary důležité, ale nejde primárně o ně – jde o to být otevřen působení Ducha kdekoliv a kdykoliv. Theofan Zatvornik nazývá modlitbu "vdechováním Ducha" a vysvětluje: "Tělesným dýcháním proniká kyslík do krve a ta jej přenáší do celého těla. Tímtéž způsobem modlitba vstřebává Ducha svatého a dává mu pronikat do veškeré naší činnosti. Duch je jako oheň, který hoří v srdci. Aby oheň neuhasl, potřebuje vzduch. Modlitba rozdmýchává tento plamen."

Kdosi přirovnává Ducha svatého k duchovní GPS: poskytuje těm, kteří jsou naladěni na Jeho inspiraci, vedení potřebné pro cestu k Bohu. Pokud někdy chybujeme nebo nejsme pozorní vůči jeho vnuknutí, Duch nás neodsuzuje. Namísto toho spíše navrhne jiný způsob, jak dojít k našemu cíli.

"Nebeský Otče, Tvůj Duch je Duchem pravdy a lásky. Naplň tímto svatým Duchem moje tělo, mysl i duši. Ochraň mě dnes ode všech klamů a nepravých vnuknutí. Zjev mi svou přítomnost a své úmysly tak, abych jim mohl porozumět. Děkuji ti, že to vykonáš a dáš mi sílu odpovědět skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen."