Moc bezmocných

Něco z mého archivu: kázání na svátek Křtu Páně, rok 2011, kostel sv. Kříže v Praze Na Příkopě. Do mediálního a politického kontextu si můžete dosadit současná jména a události, jinak ale myslím, že to všechno platí i dnes.

Když naši studenti píšou diplomní práce, vedeme je k tomu, aby v úvodu stručně sdělili, jakým tématem se zabývají, jaké otázky si kladou a jakými cestami se snaží je řešit. Myslím, že všechny tři dnešní biblické texty by mohly být takovým úvodem k Ježíšovu životopisu. Dávají nám totiž stručnou charakteristiku jeho osoby a jeho poslání, základní rámec, který je pak postupně vyplňován texty jednotlivých evangelií.

Zaměříme se na hlavně na nejstarší část tohoto úvodu, na proroctví Izaiášovo, které ukazuje jeden paradoxní rys Ježíšova života: "nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici…", ale zároveň "věrně bude ohlašovat právo, ostrovy čekají na jeho nauku…". Evidentně nejde o to, že by ho nebylo vidět a slyšet, že by působil jen ve skrytosti – on skutečně mluvil na veřejnosti, dělal zázraky, provokoval svými slovy a činy davy lidí; co tedy znamená ono "nebude křičet…"?

Nejčtenějšími novinami u nás je Blesk: jeho zprávy jsou psané obrovskými barevnými písmeny, hovorovým jazykem, a doprovázené vulgárními obrázky. Nejčastějšími tématy jsou pohledy do intimního života slavných osobností – barvité líčení jejich nevěrností, jejich milionových výdělků, rozmařilých nákupů, alkoholických párty apod. Podobný styl má taky naše nejsledovanější televizní stanice Nova: kdo není v těchto novinách nebo v této televizi, jako by neexistoval. Dokonce i pro politika může být výhodné, když se dostane takto do médií nějaký jeho průšvih – aspoň si ho lidé všimnou a budou ho volit! Myslím, že právě tady by Izaiáš mluvil o těch, kdo "křičí, hlučí, dají se slyšet na ulicích" – jde o onen vulgární rámus, který kolem sebe dělají prázdní lidé.

Na druhé straně znám mnoho lidí, o které v těchto médiích nezavadíme, ale kteří přitom dělají mnohem důležitější věci a mají větší vliv na život společnosti:

• vědci, kteří analyzují stav naší společnosti a ukazují možná východiska;
• učitelé, kteří za malý peníz obětavě vzdělávají stále méně disciplinované děti a mládež;
• sociální pracovníci, kteří téměř bez jakékoliv publicity napravují ty nejhorší škody způsobené našimi daleko slavnějšími korupčníky;
• právníci, kteří nehledají v zákonech díry, díky nimž by se mohli obohatit, ale naopak pomáhají těm, jimž bylo ukřivděno;
• kněží a další představitelé církví, kteří ukazují lidem širší perspektivy než je omezený časoprostor lidského života.

To všechno jsou ti, kteří jdou cestou Ježíšovou: nehlučí, nekřičí, ale věrně ohlašují právo. Václav Havel to kdysi nazval "mocí bezmocných". Před dvěma tisíci lety byla mocná římská říše významně přetvořena mocí bezmocného Ježíše, který veřejně působil pouhé tři roky a skončil jako zločinec na kříži. Před dvaceti lety jsme byli svědky toho, že moc bezmocných zvítězila nad policejní i vojenskou mašinerií komunistického režimu. Může se tato moc bezmocných prosadit i dnes?

Velmi blízký Ježíšovu postoji je čínský náboženský myslitel Lao-c, zakladatel taoismu, autor knihy Tao-te-ťing (57):

Čím více je ve světě zákazů a zápovědí,
tím více lid chudne.
Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem,
tím více je zmatků v zemi.Čím více chytrosti a obratnosti má člověk,
tím více vzniká výmyslů a výstředností.
Čím více se vydává zákonů a nařízení,
tím více je zlodějů a lupičů.Proto praví moudrý:
Já nezasahuji - a lid se sám rozvíjí;
setrvávám v klidu a tichu - a lid se sám napravuje;
nevměšuji se - a lid sám od sebe prospívá;
nic si nežádám - a lid sám si uchovává jednoduchost.