Může být církev demokratická?

Duch svatý není výhradním majetkem papeže a biskupů. Duch svatý naplňuje mysl a srdce každého křesťana.

Příští týden budeme svědky mimořádné události: katolická církev se stane demokratickou institucí! Sice jen na pár dní a v omezeném měřítku, ale bude to demokracie se vším všudy. V Sixtinské kapli se sejde 135, kardinálů a v tajném hlasování budou volit nového papeže. To, co se děje v kuloárech mezi jednotlivými koly volby, je přísně utajené, ale i kardinál je člověk. Takže kromě modliteb a vzývání Ducha svatého tam bude docházet k názorovým střetům, k vyjednávání o vhodných kandidátech, k mocenskému boji.

Víme, že katolická církev je organizovaná hierarchicky, rozhodování tedy probíhá od vyšších složek k těm nižším. Kanonické právo v zásadě nepřipouští demokratické volby do vyšších funkcí. Jedinou výjimkou je právě volba papeže, protože ten tvoří úplný vrchol mocenské pyramidy a není tedy nikdo vyšší, kdo by ho mohl jmenovat.

To má svoje výhody i nevýhody. Kdysi jsem se o tom bavil s kamarádem, evangelickým farářem. Já jsem trochu kritizoval ten náš hierarchický systém, ve kterém může hloupý farář nebo neschopný biskup napáchat velké škody. On zase říkal: no jo, ale ta naše demokracie taky není žádná sláva. Když si sbor vymýšlí všelijaké podmínky, jakého chce nebo nechce faráře, nebo když synod odhlasuje něco, s čím půlka církve nesouhlasí… Tak jsem se ho zeptal: a myslíš teda, že by bylo lepší tu demokracii zrušit? Na to měl ten můj kamarád rychlou odpověď: ne, to určitě ne! Demokracie sice není ideální, ale pořád je to lepší systém, než ta vaše slepá poslušnost.

Myslím, že tohle téma je teď zvlášť aktuální, nejen kvůli volbě papeže. Ale taky proto, že v synodálním procesu mnozí vidí právě pokus o zavedení demokracie do církve, a to by byla podle nich zkáza. Církev přece vede Pán Ježíš, skrze papeže a biskupy, které si k tomu povolal. Nikdy v ní žádná demokracie nebyla, a nikdy taky být nemůže! Navíc, když vidíme, do jaké slepé uličky se dostala politická demokracie – a tohle bychom chtěli mít i v církvi?

Jenže, ono to není tak jednoduché. Ani biblicky, ani historicky to nesedí. Francouzský katolický teolog Yves Congar se pokusil vyzkoumat, jak se církev organizovala v době svých počátků. Říká, že "při bádání ve starých dějinách církve objevil všude ve všech generacích spojení hierarchické struktury s pospolitým vykonáváním všech církevních činností. Laici měli činnou účast na celém životě církve. Svatý Cyprián vyslovuje zásadu, která má široký ohlas v celé tradici, když říká: "Hned na začátku, když jsem se stal biskupem, jsem si dal pravidlo, že nebudu o ničem rozhodovat jen podle svého osobního mínění, bez vaší rady (kněží a jáhni), a bez souhlasu lidu." Skutečně, všechen lid církve, a zejména laici, zasahoval do volby biskupa a do jmenování účastníků koncilů, kam taky přenášel informace, a konečně do vytváření zvyklostí, podle nichž zařizovaly obce samy svůj vlastní život. Papež Lev Veliký už v 5. století řekl, že "Kdo má být postaven do čela všech, má být volen všemi."

Takže to, co máme dnes, to jednosměrné rozhodování, odshora dolů, od papeže přes biskupy a kněze až k laikům, kteří mají jen pasivně poslouchat, to v církvi po většinu dějin opravdu nebylo, to je až vynález středověku. A reagovala na to reformace, která ve snaze vrátit se k počátkům vytvořila jakýsi demokratický systém. Dnes ho sdílí nejen protestantské církve, ale i anglikáni, starokatolíci nebo u nás Církev československá husitská.

Přitom všechny ty církve věří, že je vede Ježíš Kristus. Odlišně ale chápou způsob, jak je to vedení lidsky zprostředkováno. My katolíci věříme, že Bůh předává svou moc kněžím a biskupům skrze svátostné svěcení, a oni jsou pak vedeni Duchem svatým k tomu, aby dělali dobrá rozhodnutí. Evangelíci říkají, že z Bible nelze nic takového odvodit. A jelikož za realizaci Kristova poslání nesou odpovědnost všichni křesťané na základě svého křtu, tak nemůže být žádný člověk chápán jako Bohem pověřený k určité funkci, pokud o tom nerozhodlo společenství církve. Proto si celá církev volí své zástupce, kterým pak svěřuje odpovědnost za vedení. A zároveň vytváří orgány, které můžou ta jejich rozhodnutí ovlivňovat a korigovat, a taky můžou kontrolovat tu práci faráře nebo biskupa.

Belgický teolog Roger Lenaers v knize Sen krále Nabuchodonosora říká, že "církevní struktury by neměly být chápány jako sestupující od Boha z nebe, s nejvyšší koncentrací moci nahoře a nejnižší dole. Spíše jde o autoritu, která vzniká a rozvíjí se od Boha, který je v hloubce, který žije v celém Božím lidu a vede tento lid k tomu, aby vytvářel potřebné formy autority a vedení, stejně jako každý živý organismus vytváří potřebné orgány a funkce silou své životní dynamiky. Tento způsob myšlení čerpá z raného křesťanského vědomí, že Duch Boží oživuje a buduje celé tělo církve."

Církev se tedy staví zdola, ne shora. Místní církev hledá své vedoucí osobnosti a vytváří své řídící orgány. Právě ta místní struktura je "svatá", to je ten Boží lid, to je to královské kněžstvo, jak o něm mluví apoštol Petr. A podobně vznikají další organizační složky, od děkanátů či vikariátů přes diecéze a biskupské konference až k vatikánským institucím a kardinálskému sboru. Takže nižší úroveň vždy přenechá část svých pravomocí vyšší úrovni, přesně podle principu subsidiarity, který tvoří základ sociální nauky církve.

Možná vám to připadá troch fantastické, ale ať se to někomu líbí nebo ne, tak právě k takovému modelu církve směřuje synodální proces. Jeden konkrétní příklad: závěrečný dokument obsahuje požadavek, aby církevní orgány na všech úrovních postupovaly transparentně, vykazovaly svou činnost a podléhaly kontrole. Doslova se tam říká: "Zatímco praxe vykazatelnosti vůči nadřízeným se v průběhu staletí zachovala, je třeba obnovit rozměr vykazatelnosti, kterou má autorita poskytovat svému společenství." Tedy lidově řečeno: Boží lid má kontrolovat činnost svých kněží a biskupů. No, to zní hodně odvážně. Ale vlastně by to mělo být samozřejmé!

Můj spolubratr Toník Špaček, který působil dvacet let na české misii ve Švýcarsku, říká, že tam už demokracie v církvi dávno funguje. Diecéze si volí své biskupy, farnosti rozhodují, koho chtějí za faráře. V pastoračních a ekonomických radách mají všichni rovnocenný hlas, farářovo právo veta se vůbec nevyužívá. A církev žije, nedochází k nějakým zmatkům. Takže, ono to jde!

Možná už jste slyšeli o tom, že někteří katolíci by chtěli, aby budoucí papež zavedl v církvi vládu pevné ruky, podobně jako Donald Trump v Americe. Já bych to tedy rozhodně nechtěl. Protože nevěřím, že by Duch svatý byl výhradním majetkem papeže a biskupů. Naopak, věřím, že Duch svatý naplňuje mysl a srdce každého křesťana. To je i odpověď na tu otázku z nadpisu: ano, církev může být demokratická. Protože právě skrze víru každého z nás ji vede Ježíš Kristus.