Může být církev demokratická?

Na jedné straně se zdůrazňuje, že synodalita neznamená demokracii, na druhé straně nelze popřít, že synodalita předpokládá určité demokratické prvky. Přitom je třeba rozlišovat organizační vedení církve a rozhodování o věroučných a morálních otázkách (Magisterium). Pokusme se o stručný pohled do obou zmíněných oblastí, bez nároku na hlubší historickou a teologickou argumentaci.

Organizace

Katolická církev je organizována hierarchicky, kanonické právo v zásadě nepřipouští demokratické volby do vyšších funkcí. Výjimkou je volba papeže, protože ten tvoří vrchol mocenské pyramidy, a není tedy nikdo vyšší, kdo by ho mohl jmenovat.

Snaha o zavedení demokratických prvků do církve je často považována za nebezpečí. Církev přece vede její hlava – Kristus skrze papeže a biskupy, kteří k tomu dostali mandát přímo od Boha svátostným svěcením, předávaným v rámci posloupnosti nepřetržitou řadou od některého z apoštolů. Proto v církvi nikdy demokracie nebyla a nikdy ani být nemůže.

Tento argument však v historickém pohledu neobstojí. Francouzský teolog Yves Congar se pokusil vyzkoumat, jak se církev organizovala v době svých počátků: "Při bádání ve starých dějinách církve jsme objevili všude ve všech generacích spojení hierarchické struktury s pospolitým vykonáváním všech církevních činností. Laici měli činnou účast na celém životě církve. Svatý Cyprián vyslovuje zásadu, která má široký ohlas v celé tradici, když říká: ,Hned na začátku, když jsem se stal biskupem, jsem si dal pravidlo, že nebudu o ničem rozhodovat jen podle svého osobního mínění, bez vaší rady (kněží a jáhni), a bez souhlasu lidu.´ Skutečně, všechen lid církve, a zejména laici, zasahoval do volby biskupa a do jmenování posvátných služebníků, do koncilů, kam přinášel informace, a konečně do utváření zvyklostí, podle nichž si obce samy v dosti rozsáhlé míře zařizovaly svůj vlastní život. Jejich případné zasahování bylo tím více přijímáno, že stará církev, třebaže měla kanonickou strukturu, chtěla být učenlivá k podnětům Ducha svatého."[1]

Zdá se tedy, že čistě hierarchické rozhodování, včetně jmenování do všech funkcí bez účasti lidu, v prvotní církvi nebylo běžné, objevuje se později a postupně se posiluje až do středověku. Reformace, ve své snaze vrátit se k biblickým počátkům, na to reagovala vytvořením demokratického, synodního systému. Dnes ho sdílejí nejen protestantské církve, ale i anglikáni, starokatolíci nebo Církev československá husitská.

Všechny církve jsou přitom přesvědčeny, že je vede Ježíš Kristus. Odlišně ale chápou způsob, jak je toto vedení lidsky zprostředkováno. My katolíci věříme, že Bůh předává svou moc kněžím a biskupům skrze svátostné svěcení, a oni jsou pak vedeni Duchem svatým k tomu, aby dělali dobrá rozhodnutí. Evangelíci tvrdí, že to nelze odvodit z Bible. A jelikož za realizaci Kristova poslání nesou odpovědnost všichni křesťané na základě svého křtu, nemůže být žádný člověk chápán jako Bohem pověřený k určité funkci, pokud o tom nerozhodlo společenství církve. Proto si celá církev volí své zástupce, kterým pak svěřuje odpovědnost za vedení. A zároveň vytváří orgány, které můžou ovlivňovat a korigovat jejich rozhodnutí a také kontrolovat jejich práci. Podle evangelického teologa Pavla Filipiho "žádný jedinec totiž není vybaven všemi dary potřebnými k realizaci odpovědnosti za život církve, takže je vždy zapotřebí společné porady zvolených nebo delegovaných zástupců církevního lidu".[2]

Belgický katolický teolog Roger Lenaers říká, že "církevní struktury by neměly být chápány jako sestupující od Boha z nebe, s nejvyšší koncentrací moci nahoře a nejnižší dole. Spíše jde o autoritu, která vzniká a rozvíjí se od Boha, který je v hloubce, který žije v celém Božím lidu a vede tento lid k tomu, aby vytvářel potřebné formy autority a vedení, stejně jako každý živý organismus vytváří potřebné orgány a funkce silou své životní dynamiky. Tento způsob myšlení čerpá z raného křesťanského vědomí, že Duch Boží oživuje a buduje celé tělo církve."[3]

Podle Lenaerse se má církev stavět zdola, nikoli shora: místní církev hledá své vedoucí osobnosti a vytváří své řídící orgány. Právě místní struktura je "svatá", to je ten Boží lid, to je to královské kněžstvo, jak o něm mluví apoštol Petr. A podobně vznikají další organizační složky, od děkanátů či vikariátů přes diecéze a biskupské konference až k vatikánským institucím a kardinálskému sboru. Nižší úroveň vždy přenechá část svých pravomocí vyšší úrovni, přesně podle principu subsidiarity, který tvoří základ sociální nauky církve.

Zdá se, že k podobnému modelu církve směřuje synodální proces. Závěrečný dokument obsahuje např. požadavek, aby církevní orgány postupovaly transparentně, vykazovaly svou činnost a podléhaly kontrole, a to nejen ze strany nadřízených orgánů, ale i ze strany Božího lidu: "Zatímco praxe vykazatelnosti vůči nadřízeným se v průběhu staletí zachovala, je třeba obnovit rozměr vykazatelnosti, kterou má autorita poskytovat svému společenství. Osvědčené struktury a postupy ze zkušenosti zasvěceného života (jako jsou kapituly, kanonické vizitace atd.) mohou být v tomto ohledu zdrojem inspirace."[4]

Jako příklad dobré praxe může sloužit Švýcarsko, kde je demokracie v církvi dávno samozřejmostí. Diecéze si volí své biskupy, farnosti rozhodují, koho chtějí za faráře. V pastoračních a ekonomických radách mají všichni rovnocenný hlas, farářovo právo veta se nevyužívá. Laici i příslušníci kléru chápou, že Duch svatý není výhradním majetkem jedné skupiny, ale že naplňuje mysl a srdce každého křesťana. Církev tedy může být demokratická.

Magisterium

Druhou oblastí, o níž se v souvislosti s demokracií mluví, je Magisterium, učitelský úřad církve. Jeho úkolem je dávat poslední, definitivní slovo ve sporných otázkách týkajících se víry a mravů. Často slyšíme jednoduchý argument, že o pravdě se nehlasuje. Když papež něco vyhlásí, tak je to od Boha a musíme to přijmout, ať se nám to líbí nebo ne. Jenže i papež se ke svému rozhodnutí dopracoval na základě studia, modlitby, ale také dialogu s biskupy, s odborníky a s Božím lidem. Neboť pravdu o Bohu a o víře nikdy neznáme dokonale, stále ji hledáme. Nemáme pro ni objektivní důkazy. Čerpáme ji z Božího slova, které lze různě interpretovat, a ze života církve, která podléhá dějinnému vývoji.

Církev po staletí uznávala více zdrojů, z nichž čerpáme pravdu víry (tzv. "loci theologici – teologická místa"). Nejčastěji se uvádí vedle Božího slova také apoštolská tradice, učitelský úřad, teologická věda a zkušenost věřících. Názor na klíčové otázky se vytvářel dialogem, do nějž byly zapojeny všechny tyto zdroje, a papež nakonec vyhlásil závěr, na němž panovala všeobecná shoda. Tuto křehkou dialogickou vyváženost však narušil první vatikánský koncil dogmatem o papežské neomylnosti, jímž dal naprostou prioritu právě učitelskému úřadu. Papež teď může vyhlásit jako závaznou pravdu i to, k čemu nemá souhlas ostatních teologických míst. To může někdy vést i k bolestným důsledkům – příkladem je encyklika Humanae vitae (1968), kdy Pavel VI. ignoroval jak názor odborníků, tak i zkušenost věřících. Papež František v rámci synody o synodalitě zvolil opačný postup. S využitím moderních komunikačních prostředků se zeptal Božího lidu na celém světě na jeho zkušenost, a výsledek tohoto výzkumu je jedním ze zdrojů pro další rozhodování Magisteria.

Zkušenost věřících, která se v kontextu synody často zdůrazňuje, odpovídá tradičnímu pojmu "sensus fidei", smysl pro víru. "Na základě křtu ,má svatý Boží lid účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky´ (Lumen Gentium, čl. 12). Díky pomazání Duchem svatým přijatému ve křtu (srov. 1 Jan 2,20.27) mají všichni věřící instinkt pro pravdu evangelia, nazývaný sensus fidei. Ten spočívá v jisté spřízněnosti s božskými skutečnostmi vycházející z toho, že v Duchu svatém se pokřtění ,stávají účastnými božské přirozenosti´ (Dei Verbum, čl. 2). Z této účasti vyplývá schopnost intuitivně pochopit, co je ve společenství církve v souladu s pravdou Zjevení. Proto si je církev jistá, že svatý Boží lid se nemůže mýlit ve víře, když celek pokřtěných dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů (srov. LG, čl., 12). Uplatňování sensus fidei nelze zaměňovat s veřejným míněním. Je vždy spojeno s rozlišováním pastýřů na různých rovinách života církve, jak ukázaly vzájemně propojené fáze synodálního procesu. Jeho cílem je dosáhnout takové shody věřících (consensus fidelium), která představuje bezpečné kritérium při rozhodování, zda nějaká specifická nauka nebo praxe patří k apoštolské víře."[5]

Církev jistě má právo a povinnost vyjadřovat se k zásadním otázkám víry a morálky. Stejně tak má právo a povinnost vytvářet organizační struktury, které jsou nutné k realizaci jejího poslání. Soustřeďovat však veškerou moc v obou těchto oblastech v rukou jediného člověka – papeže, případně v rukou velmi úzké, uzavřené skupiny biskupů, neodpovídá ani novozákonní realitě ani zásadám moderního managementu. Otázkou, k jakým změnám v organizačním systému církve je třeba směřovat, se teď mají zabývat odborníci: "Shromáždění vybízí teologické instituce, aby pokračovaly v bádání zaměřeném na objasnění a prohloubení významu synodality."[6]

Literatura:

[1] Congar, Yves, Za církev sloužící a chudou. KNA 1995, s. 29.

[2] Filipi, Pavel. Po ekumenickém chodníku: příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi. Kalich, 2008, s. 112.

[3] Lenaers, Roger, Der Traum des Königs Nebukadnezar. Edition anderswo, 2010, s. 72.

[4] Za církev synodální: společenství, spoluúčast, poslání. Závěrečný dokument, 2024, čl. 99.

[5] Tamtéž, čl. 22.

[6] Tamtéž, čl. 67.