Může se zločinec změnit?

Zločinec Pavel a zločinci dneška - úvaha k textu 1 Tim 1,12-17

Než se stal Pavel křesťanem, byl horlivým Židem, bojujícím za čistotu svého náboženství. Až do té míry, že se nezdráhal ve jménu svého Boha pronásledovat všechny, kdo měli odlišné názory. Postavil se i proti učedníkům Ježíšovým: "Moje horlivost pro Boha byla veliká (…). Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy" (Sk 22,3-4).

Dopouštěl se násilí ve jménu Božím. Potlačoval soucit, který se dral do jeho srdce, protože Boží vůli, tak jak jí rozuměl, považoval za důležitější než lidské city. Jak nám to připomíná násilí dnešních islamistů, násilí středověkých inkvizitorů, násilí válek mezi katolíky a protestanty! Ano, násilí ve jménu Božím je horší než jiné formy násilí, protože člověka zbavuje výčitek svědomí, a odpovědnost za krutost přičítá Bohu.

Později Pavel své smýšlení i jednání změnil. Sám Ježíš mu otevřel oči při dramatickém zážitku u damašských bran: "Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře" (1 Tim 1,12-13). Kdyby se z Pavla stal horlivý křesťan, který by pronásledoval všechny nekřesťany, nebyla by to žádná velká změna. Stále by se dopouštěl násilí ve jménu Božím, jen pod jinou hlavičkou. On se však stal apoštolem lásky, milosrdenství a odpuštění. A to byl zázrak.

Jednou spáchané násilí má totiž vliv na psychiku člověka: odbourává zábrany. Běžný člověk se děsí toho, že by mohl vlastníma rukama prolít krev někoho jiného. Většina to také nikdy neudělá. Ale ten, kdo už jednou násilí spáchal, má zkušenost, že to je možné. A je schopen udělat to znovu. Navíc zakouší opojný pocit moci, který může mít podobnou sílu jako droga. I když ví, že koná zlo, a třeba si i uvědomuje možné důsledky, neubrání se tomu, aby se k násilí vracel.

Proto trestní zákoníky stanovují za násilné trestné činy mnohem vyšší sazby než za majetkovou delikvenci. Proto lze za vraždu dostat i trest doživotní. Proto byl zatím z desítek doživotně odsouzených vězňů propuštěn jen jediný (zákon to připouští po dvaceti letech ve výkonu trestu). Ani u těch, kteří vykazují jasné známky změny smýšlení, totiž nelze předvídat, jak by se zachovali na svobodě.

Znamená to, že ti, kdo se dopouští násilí, jsou beznadějně ztraceni? Z pohledu světské spravedlnosti a veřejného mínění možná ano. Z pohledu víry ne. Pavel to říká jasně: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života" (1 Tim 1,15-16). Ano, Bůh může proměnit srdce člověka. Ale máme o to zájem? Chceme, aby zločinci činili pokání a změnili svůj život? Nebo toužíme jen po tom, aby dostali přísný trest? Kdo by se chtěl modlit za nějakého vraha? Kdo se modlí za obrácení teroristů? Kdo se modlí za muže, kteří páchají násilí na svých manželkách a dětech?

Pavel je důkazem, že i z rouhače, pronásledovatele a násilníka se může stát člověk pokorný, milující a milosrdný. Proto má smysl modlit se i za ty, kdo páchají násilí. Neboť "Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky" (1 Tim 1,15).