My jsme církev!

Před pár dny jsem se zúčastnil synodní diskuse v naší farnosti. Vybrali jsme téma číslo 6 - Vést dialog v církvi a ve společnosti. Napřed jsme se ptali, kde se v rámci naší místní církve odehrává dialog a jakým způsobem. Shodli jsme se, že i když jsme farnost otevřená a možností je hodně, tak ještě leccos chybí. A hned padaly návrhy: třeba obnovit diskuse nad biblickými tety, nebo víc prezentovat celé farnosti, co se řeší na pastorační radě.

Když jsme se posunuli na úroveň diecéze, tak jsme konstatovali hlavně nedostatek informací: o finančním hospodaření církve, o jejím nakládání s majetkem, o plánech do budoucna v souvislosti s restitucemi. Nebo co dělat s prázdnými kostely, kterých je tady na severu spousta? Nebo: když jsme misijní diecézí, máme nějaký misijní projekt? A z těch otázek taky vzešel konkrétní návrh: až přijede příště do Teplic pan biskup, tak bychom ho mohli požádat, aby kromě bohoslužby s námi taky vedl dialog o těchto tématech.

To je malá zkušenost ze synodního procesu. Myslím, že od té doby, co jsem tady o synodě mluvil poprvé, už se ledy hnuly - mluví a píše se o ní v církevních médiích, v diecézích jsou stovky synodních koordinátorů, biskupská konference vydává metodické materiály a mnozí už máte za sebou první diskuse ve skupinkách. Přitom se ale stále vrací některé nejasnosti a pochybnosti.

Asi ta nejčastější: jak bude naloženo s výsledky naší práce? Kdo nám zaručí, že všechno podstatné, co jsme řekli, se dostane do výsledných syntéz? Objeví se tam i takové návrhy, které nemusí být příjemné pro církevní establishment? Podle plánu ČBK by na diecézní úrovni měla být možnost připomínkovat navržený text během předsynodních setkání, která budou v dubna a květnu. U celostátní syntézy, pokud vím, takový prostor vytvořen není. Navíc je důležité, KDO ji bude připravovat - na to odpověděl Michal Němeček, synodní koordinátor pražské arcidiecéze, v rozhovoru na TV Noe takto: "Není to ještě přesně stanoveno, ale budou tam určitě všichni biskupové, zástupci řeholních řádů, teologové a nějakým klíčem vybraní laici z diecézí." Přiznám se, že to mě docela znepokojuje: názory, které z 99 procent vyšly od laiků, budou zpracovávat biskupové, řeholníci a několik laiků, které si oni sami vyberou!

Další nejasnost se týká smyslu celého procesu. Podle výzvy našich biskupů "jde o nový impuls papeže Františka, abychom my všichni znovuobjevili své místo ve společenství církve, aktivně se podíleli na jejím životě a usilovali o naplnění poslání církve." Jistě, ale to už většina z nás dávno dělá, tak co máme od synody čekat nového?

Víc nám pomůže, když si přečteme cíle synody z Přípravného dokumentu: "Prožívat církevní proces se spoluúčastí a zapojením všech; ten dá příležitost především těm, kdo se z různých důvodů nacházejí na okraji společnosti, aby se mohli vyjádřit a bylo jim nasloucháno a aby tak přispěli k budování Božího lidu" - tedy důraz na to, aby dostali slovo i lidé, kteří dosud nebyli slyšeni: ti, kdo se dostali na okraj společnosti proto, že jsou chudí, nebo na okraj církve, protože spolu žijí a nejsou sezdaní, protože se rozvedli a uzavřeli nové manželství, protože mají odlišnou sexuální orientaci a podobně. Že to je velmi aktuální, ukazuje další synodní skupinka, která k otázce, "co nám brání v naslouchání", napsala: "(Ne)naslouchání některých církevních představitelů: nadřazenost, odtažitost, nekomunikace, "schovávání se před úkolem", okázalost, neskromnost (drahé doplňky, auta...). To má za následek, že není prostor pro hlas "obyčejných" lidi, natož lidí vyloučených či opovrhovaných."

Tolik jeden ze zápisů. A další cíl podle Přípravného dokumentu: "Zjišťovat, jak je v církvi praktikována odpovědnost a moc, jakými strukturami je řízena, odkrýt předsudky a pokřivené praktiky, které nejsou zakořeněny v evangeliu, a snažit se o jejich proměnu." Tak mě napadá: která ze současných mocenských struktur církve je vůbec zakořeněna v evangeliu? A které z nich jsou naopak pokřivené a měli bychom se snažit o jejich proměnu?

Tohle téma se nám dobře nasvítí, když se podíváme do jiných církví. Při synodní diskusi v našem ekumenickém společenství jsme se shodli na tom, že Teplice jsou příkladem dobré spolupráce, že tady neexistuje žádné pnutí či rozbroje mezi církvemi. Dál se ale v zápisu objevilo třeba toto: "Problémem je vzájemné přijímání eucharistie, přechod od jedné církve ke druhé nebo dvojí členství, a taky zkostnatělé fungování katolické církve." Lidé z jiných církví prostě některé naše zákony a struktury nechápou...

Německý kardinál Walter Kasper upozorňuje na to, že synodalita, tak jak byla chápána v prvním tisíciletí křesťanství, je "normální způsob bytí a každodenní forma života církve. Všichni mají poslouchat Boží slovo ve Svatém Duchu, který je společný všem." Toto pojetí bylo ovšem v dalším vývoji potlačeno a církev kladla stále větší důraz na vedoucí roli biskupů a kněží, jejichž mocenská pozice nesměla být zpochybňována a přisuzovaly se jí až sakrální rysy. Oni byli církví učící, zatímco laici byli považováni za církev slyšící.

Až druhý vatikánský koncil obnovil tradici biskupských synod a vyzval k zakládání ekonomických a pastoračních rad na úrovni diecézí i farností. To všechno na základě přesvědčení o důstojnosti laiků a o církvi jako Božím lidu. Jak ale říká Kasper, "koncil nebyl konečným bodem. Koncil byl začátkem nového začátku a vymezením kurzu pro cestu do třetího tisíciletí. A i tento začátek jsme prosadili zatím jen z poloviny." Papež František se snaží dotáhnout tu druhou polovinu: starou církevní myšlenku synodality chce znovu uvést do praxe. Chce tedy dosáhnout toho, aby hlas každého věřícího měl stejnou hodnotu jako hlas biskupa, protože každý křesťan, laik stejně jako biskup, žena stejně jako muž, chudý stejně jako bohatý, katolík stejně jako evangelík, může být veden Duchem svatým, pokud se mu sám otevře. A Kasper říká: "Úkolem biskupa je především naslouchání, potom duchovní rozlišování a po vyposlechnutí všech rozhodování. Při tom platí zlaté pravidlo: nelze přehlasovat biskupa; a naopak - a to je klíčové - biskup nemá rozhodovat proti deklarované vůli synody."

Na závěr jedna vzpomínka: před 25 lety jsem bedlivě sledoval hnutí Wir sind Kirche - My jsme církev, které vzniklo v Rakousku a usilovalo o podobné cíle jako současná synoda. Oficiální církevní místa tenkrát jeho požadavky odmítla. Dnes nás na stejnou cestu zve sám papež. Takže ledy v katolické církvi se určitě hýbou, ale mrazivé vanutí, které by je chtělo zastavit, je taky velmi silné. Tak vám přeju hodně víry, moudrosti i odvahy na synodní cestě.