Na okraji církevního společenství (22. neděle v mezidobí)

"Když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé." (L 14,13) Výzvu k zaměření na ty nejchudší, nejposlednější, nejvíce opomíjené opakoval Ježíš mnohokrát. A církev se jí ve svých dějinách řídila. Naplňuje toto poslání i dnes? Kdo jsou ti "žebráci a mrzáci, chromí a slepí" v naší době a v našem prostředí?

Jistě, i dnes máme kolem sebe lidi, kteří potřebují bezprostřední pomoc - pracuje pro ně Charita, Diakonie a spousta dalších křesťanských organizací. V tomto smyslu tedy ano, církev plní své diakonické poslání i dnes.

Ta viditelná chudoba však není jedinou podobou sociálního vyloučení, s níž se setkáváme. Chtěl bych se zmínit o bolestném problému naší církve, který vyšel najevo v rámci synodálních diskusí. Mluví o něm Národní syntéza:

Všechny diecézní synodální syntézy se zabývaly skupinami, které se z různých důvodů mohou cítit na okraji církevního společenství. Mezi nimi byly jmenovány různé menšiny (nejčastěji LGBTQ) a lidé církevně sezdaní, kteří se rozvedli a uzavřeli nový sňatek, ale také rodiny s malými dětmi, ženy, děti a mládež, senioři, nemocní, singles, nově příchozí, bezdomovci, mladí lidé žijící spolu bez církevního sňatku a další, kteří "zklamali", lidé slabí, "nezapadající do škatulek", introverti, ti, kteří nesouzní s postojem církve a mnozí další.

Ano, ti všichni mohou prožívat v současné církvi podobné pocity nepřijetí, jaké prožívali "žebráci a mrzáci, chromí a slepí" ve společnosti doby Ježíšovy. Zkusme se rozhlédnout kolem sebe, a třeba taky najdeme lidi, kteří se v našem společenství necítí dobře, kteří z něj odcházejí, nebo kteří by se do něj naopak rádi zapojili, ale bojí se, že by nebyli přijati.

Papež František to vnímá a netají se tím, že by rád žil v církvi otevřené a vstřícné vůči všem. Z jeho častých vyjádření k tomuto problému připomenu dva konkrétní návrhy:

• Ti, kdo žijí v neregulérním vztahu, třeba po rozvodu církevního manželství, jsou podle církve v objektivní situaci těžkého hříchu, a proto nemůžou přistupovat ke svátostem. Ti lidé však subjektivně nemusí cítit vinu, naopak, možná dělají to nejlepší pro sebe či pro své děti. A papež říká, že i v takové situaci "může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve." (AL 305)
• Respektovat zákon graduality (postupnosti): lidé, kteří hledají, přemýšlí o víře, s lecčím nemůžou souhlasit, ale mnohé je přitahuje. Neměli bychom čekat, až přijmou úplně všechno, ale přijímat je takové, jací jsou, i s jejich pochybnostmi. Můžou to být i naše děti nebo vnoučata. K některým náročným morálním volbám se člověk dopracuje až po mnoha letech zrání, případně se k nim i přes dobrou vůli nedopracuje nikdy.

Cesta k realizaci těchto návrhů bude dlouhá, provázená náročnými diskusemi, teologickým hledáním a jistě i nepochopením. Zatím se zdá, že pomáhat bezdomovcům, zločincům či narkomanům je pro církev snadnější než otevřít dveře svým vlastním členům, kteří se ocitli na jejím okraji. Ježíšova slova by nás však neměla nechat na pochybách, že je třeba se na tuto cestu vydat.