Napětí mezi pravdou a láskou

Je důležité hledat a poznávat pravdu. Přitom se však setkáváme s lidmi, kteří chápou pravdu jinak než my, jejichž názor se liší od toho našeho, často přímo diametrálně. Může se to týkat věcí morálky, víry či politiky, a může jít i o lidi z naší vlastní rodiny či církve.

V křesťanském prostředí jde nejčastěji o střet mezi smýšlením liberálním (vnímání problémů současné doby, otevřenost vůči novým zkušenostem a znalostem…) a konzervativním (důraz na respektování trvale platných dogmat, zvyklostí a norem).

Pokud někdo považuje svůj názor za jedině správný a snaží se jiný názor mocensky potlačit (fyzickým nebo psychickým násilím, manipulací, lží apod.), pak ignoruje nejvyšší křesťanské přikázání: milovat svého bližního. Ve jménu své "pravdy" odmítá lásku.

Jak toto napětí mezi pravdou a láskou řešit?

Papež František doporučuje metodu dialogu: "Nikdo nemůže vlastnit celou pravdu nebo uspokojit všechny své touhy, protože to by vedlo ke zničení druhých tím, že jim upřeme jejich práva. Falešné pojetí tolerance musí ustoupit dialogickému realismu u těch, kteří zůstávají věrni svým principům a uznávají, že druzí mají právo jednat podobně. To je ono opravdové uznání druhých, které dokáže jenom láska. Znamená to postavit se na místo druhého, abychom objevili, co je na jeho motivacích a zájmech autentické nebo alespoň pochopitelné." (Fratelli tutti 221)

Podobně mluví přípravný dokument k podzimnímu zasedání Synody a synodalitě:

Synodní církev zároveň čestně a nebojácně čelí výzvě k hlubšímu pochopení vztahu mezi láskou a pravdou v souladu s pozváním svatého Pavla: "Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno." (Ef 4,15-16). Abychom každého autenticky zahrnuli, je třeba vstoupit do Kristova tajemství, nechat se utvářet a proměňovat tím, jak prožíval vztah mezi láskou a pravdou.

Charakteristickým rysem synodní církve je schopnost zvládat napětí, aniž by jimi byla rozdrcena, prožívat je jako podnět k prohloubení cesty k porozumění a prožívání společenství, poslání a účasti.Synodalita je privilegovanou cestou k obrácení, protože obnovuje církev v jednotě: léčí její rány, přijímá rozdíly, které nese, vykupuje ji z neplodných rozporů, a umožňuje jí tak plněji ztělesňovat své povolání být "v Kristus jako svátost, tedy znamení a nástroj důvěrného spojení s Bohem a jednoty celého lidstva" (LG 1).Autentické naslouchání a schopnost nacházet způsoby, jak pokračovat ve společné cestě mimo fragmentaci a polarizaci, jsou zásadní pro to, aby církev zůstala živá a vitální a aby byla mocným znamením pro současnu kulturu. (Instrumentum laboris, čl. 27, 28)

Pro praxi bych doporučil tyto zásady:

• do dialogu s těmi, kdo mají odlišný názor, je třeba vstupovat se snahou o porozumění a pochopení argumentů druhé strany
• k pochopení může pomoci hledání příčin odlišného názoru, které často spočívají v osobní historii a zkušenostech daného člověka
• k takovému dialogu je zapotřebí mnoho času, trpělivosti, osobní otevřenosti, a také ochoty k vlastnímu názorovému posunu
• není možné vést dialog s lidmi, jejichž cílem je pouze přesvědčit druhé o své pravdě, nebo kteří odsuzují, vyhrožují a jsou vulgární
• pokud by dialog narušoval základní lidské vztahy (rodinné, přátelské), je lepší se kritickým tématům vyhnout.