Naplnit džbány vodou až po okraj a nechat Ježíše, ať ji promění

Zázrak v Káně Galilejské je předobrazem zázraků, které chce Ježíš stále konat v našich životech: chce proměnit vodu naší smutné víry ve víno, které obveseluje a uzdravuje; chce proměnit vodu našich chladných vztahů ve víno laskavosti, respektu a lásky; chce proměnit vodu naší hříšné církve ve víno církve prorocké.

K zázračnému proměnění vody ve víno by možná vůbec nedošlo, kdyby na svatbě nebyla Ježíšova matka Maria. Ta si pozorně všímala dění kolem sebe: pochopila, že nemají víno, a rozeznala v tom "znamení doby". Tím vytvořila prostor pro zázračné Boží působení. Pokud i my zjistíme, co nám chybí, a rozeznáme v tom znamení doby, bude i dnes Ježíš proměňovat vodu ve víno.

Jak ale máme poznat, které z našich potřeb jsou tak důležité, že si zaslouží Boží zásah? Vždyť zrovna bez toho vína na svatbě by se hosté snadno obešli. Jenže Maria i Ježíš měli jiná měřítka: chtěli, aby si všichni mohli naplno užít svatební veselí. Později přijde všední život se svými starostmi a bolestmi. Ale teď je svátek, tak se radujme! Proměněním vody ve víno chce Ježíš ukázat, že přináší do našich životů radost, svobodu, vzájemnou blízkost. To všechno potřebujeme dnes úplně stejně, jako to potřeboval tenkrát Ježíš a jeho přátelé v Káně.

Mnoho křesťanů věří ze strachu: bojí se smrti, proto věří ve věčný život; bojí se covidu i očkování, proto věří v Boží uzdravující sílu; bojí se svobody, proto potřebují mocného Boha a ještě mocnější církev; bojí se lidského nepochopení, proto věří v Boha chápajícího; bojí se vykročit do neznáma, proto se upínají k domnělým jistotám dětské víry. Taková víra není radostná, nemotivuje k životu, nenabízí perspektivy do budoucna. Ale Ježíš může proměnit vodu naší smutné víry ve víno, které obveseluje a uzdravuje.

Nebo lidské vztahy: mnozí duchovní pastýři jsou přesvědčeni, že musí své věřící vést, kontrolovat a posuzovat. V jejich vztazích se projevuje spíše moc, než důvěra a spolupráce. Mnozí křesťané zase mají špatné zkušenosti ze vztahů, které prožili, a proto jsou vůči lidem odtažití a nedůvěřiví. Pandemie prohloubila propasti mezi různými názorovými bublinami, což zmenšilo okruh lidí, mezi nimiž se člověk cítí dobře. Takové prožívání vztahů nás vyčerpává a prohlubuje náš pocit vyprahlosti. Ale Ježíš může proměnit vodu našich chladných vztahů ve víno laskavosti, respektu a lásky.

Proměnění potřebujeme i na kolektivní rovině. Naše církev prochází krizí. Ztratila vliv na život společnosti a jen stěží hledá své nové místo. Ve svých projevech je málo srozumitelná, takže ani lidem, kteří poctivě hledají Boha, často nemá co říct. Náročné požadavky sexuální morálky, jimiž chtěla postavit hráz mravnímu relativismu, se zhroutily jako domeček z karet, když ti, kteří je navenek prosazovali, je ve skrytosti skandálně porušovali. Místo aby církev nabízela lidem cestu do budoucnosti, stává se muzeem zašlé slávy. Ale Ježíš může proměnit vodu naší hříšné církve ve víno církve prorocké.

Právě proroci totiž byli v Bibli a v křesťanské tradici těmi, kdo poznávali a vykládali znamení doby. Maria poznala znamení doby v nedostatku vína; Matka Tereza poznala znamení doby v chudých, kteří umírali na kalkatských ulicích; kardinál Tomášek poznal znamení doby v boji za svobodu církve od komunistického útlaku. Papež František vidí znamení doby v chudobě, slabosti a křehkosti mnoha lidí. Ve svém novoročním poselství ukazuje, jak je Bůh připraven i tuto naši vodu proměnit ve víno: "Bůh je blízko, je na dosah. Nepřichází s mocí toho, kdo chce být obáván, ale s křehkostí toho, kdo žádá, aby byl milován; nesoudí nás z výsosti trůnu, ale pohlíží na nás zdola, jako bratr, ba dokonce jako syn. Právě když zakoušíme svou slabost a svou křehkost, můžeme pocítit, že Bůh je ještě blíž, protože se nám takto představil, jako slabý a křehký. Je to Bůh, který se stal dítětem, narodil se, aby nikdo nebyl vyloučen. Abychom se všichni stali bratry a sestrami."

Nebojme se tedy naplnit džbány vodou až po okraj a nechat Ježíše, ať ji promění.