Náš farář káže nesmysly

V době, kdy každý může veřejně říkat a psát cokoliv, ztrácí slovo svoji hodnotu. Ale "Boží slovo je stále živé a mocné." (Žid 4,12)

Koncem prázdnin jsem zveřejnil na Christnetu článek s nadpisem Celý život se učím kázat. Přišly mně různé ohlasy, tak bych se k němu chtěl ještě vrátit a navázat na něj.

Jedna moje kamarádka třeba reagovala takto: "Musím přiznat, že kázání je často tím, co mi při bohoslužbě nejvíc vadí. Občas si připadám jako ovce, která to musí přetrpět. Mnozí kněží vůbec nerozebírají Boží slovo, ale prezentují své názory na politiku či společnost; nebo nemají homilii připravenou a plácají nesmysly. Být to jinde než v kostele, lidé by je vypískali. Kdyby takhle pracovali civilní zaměstnanci, strhl by jim zaměstnavatel peníze."

No, to je dobrý nápad. Jenom nevím, z čeho by pak ti faráři žili, když už teď nedostávají o moc víc než minimální mzdu, bez ohledu na kvalitu svých kázání.

Možná je problém v tom, že běžný kněz málokdy slyší kázání jiného kněze, a tak nemá srovnání. Já si to vynahrazuju aspoň tím, že když jsem na cestách, tak chodím na bohoslužby jako laik: poslouchám kázání z kostelní lavice. A to se pak někdy dozvídám věci!

Slyšel jsem třeba kněze, který v jednom kázání probral fatimské poselství, vynadal těm, kteří zrovna nebyli v kostele, a pohrozil pekelnými tresty homosexuálům, nesezdaným partnerům i rozvedeným. Papež František kdesi řekl docela drsně, že kazatelé často "odsuzují jen věci od pasu dolů. Ale o jiných daleko vážnějších hříších, nenávisti, závisti, pýše, marnivosti..., o těch tolik nemluví." Taky znám kněze, kteří kážou velmi květnatě a pateticky, ale na konci nikdo neví, o čem to bylo. A pak jsou tací, kteří v kázáních šíří konspirační teorie nebo podporují různé obskurní politiky. Znám lidi, kteří právě kvůli takovým kázáním emigrovali ze své farnosti.

Téma kázání se taky opakovaně objevovalo v synodních zápisech. Jen namátkou pár citátů:

• "Kněz je v kázáních často nesrozumitelný, autoritativní, nezáživný nebo dává najevo neznalost současné reality a vědeckého poznání. Kněz by měl při kázání vědět, ke komu mluví, co chce říci a vyhnout se užívání "církevštiny".
• Očekáváme takový styl promlouvání, kde nedominuje moralistický apel.
• Kněžím chybí zpětná vazba. Lidsky jsou někdy vrženi do samoty a mlčení. Chceme být častěji vyzváni k poskytnutí zpětné vazby."
• "Kněz by měl být autentický - fungovat na kazatelně stejně jako v běžném životě.
• Věřící by rádi prožívali také spoluúčast při tvorbě liturgie i kázání." Nebo dokonce: "Je vhodné umožnit kázat i laikům - mužům i ženám, aby mohli sdělit svá svědectví a své zkušenosti."

Ta poslední myšlenka se mně moc líbí: proč je v naší církvi kázání stále vyhrazeno jen kněžím a jáhnům? Znám dost mužů i žen, často i s teologickým vzděláním, kteří žijí hlubokým duchovním životem, mají cenné zkušenosti - proč by nemohli kázat? Věřím, že tohle privilegium se brzy prolomí a církev dá možnost kázat i laikům.

Mohli bychom se inspirovat u bratrů a sester z evangelického prostředí. Tam se klade na kvalitu kázání mnohem větší důraz než u nás katolíků. Začíná to už přípravou na teologické fakultě. A velkou motivací pro kazatele je konkurenční prostředí: pokud sbor není se svým kazatelem dlouhodobě spokojen, tak ho může odvolat. Taky můžou kázat i laici, které k tomu církev pověří. Nebo střídání mužů i žen v rolích kazatelů. To všechno jistě přispívá k větší pestrosti i kvalitě kázání. A hlavně to zabraňuje tomu autoritativnímu přístupu, kdy se farář považuje za jediného majitele pravdy a ve svých kázáních ji stále dokola servíruje svým dospělým posluchačům, jako by to byly malé děti.

Mnohé kritiky vycházejí z toho, že každý očekává od kázání něco jiného, každý má na kazatele jiné nároky. Někdo má rád kázání jasné a jednoznačné, někdo právě naopak - třeba: "miluji, když mi zůstane po kázání nějaká otázka, na kterou pak sama hledám odpověď. Mám rada výzvu k přemýšlení. Mně by stačila myšlenka, kterou mohu konfrontovat se svým postojem, se svým životem. Kázat mi evokuje ukazovat, poukazovat na.... já pak musím přemýšlet.... to je někdy náročné, vyžaduje to aktivního posluchače."

Často se říká, že dnes prožíváme inflaci slov. Mozek není schopen to všechno zpracovat, ani si to pamatovat. Desítky hodin diskusí v parlamentu, tisíce stránek všech možných církevních dokumentů, slovní hnůj, který se na nás valí ze sociálních sítí... Když jeden něco řekne, druhý to může ihned popřít, a je úplně jedno, kdo z nich má - nebo nemá - pravdu. Jak tedy dosáhnout toho, aby v tomto prostředí mělo slovo kazatele ještě nějakou váhu?

Papež František píše v exhortaci Evangelii gaudium, že "homilie je prubířským kamenem hodnocení, jak blízko je pastýř svému lidu a jak se s ním setkává. Věřící jí přikládají velkou důležitost - často se trápí podobně jako vysvěcení služebníci: jedni posloucháním a druzí kázáním." (135) K tomu, aby kázání splnilo svůj účel, doporučuje papež čtyři kroky:

• Studovat a meditovat Boží slovo: "Kdokoli chce kázat, musí být nejprve ochoten nechat se pohnout slovem a umožnit mu, aby se vtělilo do jeho konkrétního života. (150)
• Naslouchat životu a hlasu lidí, být s nimi v kontaktu, vést s nimi trvalý dialog: "Jde o to propojit poselství biblického textu s lidskou situací, s tím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova." (154)
• Hledat slova a formulace, které budou posluchačům srozumitelné: "Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, jež ale nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají." (158)
• Myslet a mluvit pozitivně: "Pozitivně laděná řeč nesděluje v první řadě to, co se nemá dělat, ale spíše nabízí, co můžeme dělat lépe. Pozitivní kázání navíc vždy vlévá naději, směřuje k budoucnosti, nenechává vězet v negativismu." (159)

A já bych dodal: učit se o Ježíše! Jeho kázání byla tak živá a názorná, že oslovují miliony lidí ještě dnes, po dvou tisících letech.

Teď si ale uvědomuju, že většina z vás, kdo tento komentář posloucháte, asi nejste kněží ani jáhni. Takže si třeba říkáte: no jo, to je pravda, ale co já s tím nadělám? Myslím, že nejste tak úplně bezmocní: můžete dát svému kazateli nějakým taktním způsobem zpětnou vazbu; můžete mu nabídnout spolupráci - navrhovat témata, připravovat podklady, diskutovat s ním o nedělních textech; můžete ho víc vtahovat do svých reálných starostí a otázek, a tím ho motivovat, aby na ně v kázáních reagoval; můžete v rámci synodního procesu apelovat na to, aby církevní autorita umožnila kázat i laikům; můžete nabídnout tento komentář k poslechu nebo přečtení svým kněžím; a nakonec: můžete taky hledat způsob, jak si i z mizerného kázání vzít něco do života.

No, teď mám dojem, že tím, co jsem řekl, jsem si udělil docela náročnou lekci. Tak snad se z ní poučím nejen já, ale i další moji kolegové. Jak taky kdosi moudře poznamenal: "Kázání se podobá pramenu, který vyvěrá ze skutečného života kazatele. Ten, kdo má rád lidi a je radostný, těžko bude kázat blbě a naopak."