Náš kluk chce být holka

Dřív, než začneme varovat před nebezpečím genderu, snažme se pochopit, o co jde.

Možná jste zaregistrovali, že Donald Trump okamžitě po nástupu do úřadu zrušil řadu opatření na podporu rasové rovnosti a ochranu práv LGBT+ osob. Jedno z těch rozhodnutí říká, že Spojené státy budou nadále uznávat pouze dvě pohlaví, ženské a mužské, která jsou nezměnitelná. A mnozí křesťané zajásali, že konečně někdo chrání tradiční hodnoty.

Já to tak jednoduše nevidím. Asi před rokem jsem se setkal s věřící ženou, kterou jsem znal z nějakých dávných akcí s mládeží. Teď je to máma dospívajícího syna. Svěřila se mně se svou velkou bolestí: "Náš kluk tvrdí, že se cítí být holkou. Až mu bude 18, tak se chce nechat přeoperovat a žít jako žena." Ptal jsem se té mámy, jestli to není jen nějaký chvilkový nápad. "Kdepak! Řekl nám to už před dvěma lety, chodí na terapii, diskutujeme o tom, radíme se s odborníky... Ano, je to pro mě strašně těžké, nikdy mě nenapadlo, že bych takovou věc musela řešit. Ale pomalu se smiřuju s tím, že to tak dopadne. Protože kdyby do toho nešel, tak by byl asi celý život nešťastný." Zeptal jsem se, kde bere jistotu, že když se její syn stane ženou, tak bude šťastný. Hned jsem si vybavil ty příběhy, jak lidé po tranzici trpěli ještě víc a chtěli to vrátit zpátky. Ale i na to byla ta máma připravená: "Statistiky říkají, že devadesát procent trans osob prožívá spokojený život, jen v deseti procentech se ta jejich touha nenaplní. Tak si říkám: když zůstane klukem, bude se po celý život trápit. Když se stane holkou, je devadesátiprocentní pravděpodobnost, že se trápit nebude. Co bych měla jako máma volit? A navíc, za půl roku bude dospělý a stejně už to neovlivním…"

Ten rozhovor mám pořád v živé paměti. Ukazuje mně, jak jsou ty věci složité, jak se na ně nelze dívat jen černo-bíle. A jak jedno takové rozhodnutí prezidenta může mnoha lidem způsobit utrpení. Odhaduje se že genderovou dysforií, tedy pocitem nesouladu se svým tělesným pohlavím, u nás trpí desítky tisíc lidí, ale operativní změnou pohlaví jich projde ročně jen asi dvě stovky. Tak si říkám: proč jim v tom bránit, když jim to pomůže a nikomu to neuškodí? Navíc máme zkušenost, že společnost, třeba i jejich kamarádi a spolužáci, přijímají tyto lidi s velkým pochopením. Zažil jsem to i mezi našimi studenty na Jaboku.

To je jen jeden z mnoha problémů, které se dnes řeší v oblasti LGBT+, tedy v oblasti sexuálních a genderových identit a vztahových orientací. Bohužel v církvi se ty problémy strašně zjednodušují, mluví se o genderové ideologii, a celé se to považuje za ohrožení tradiční rodiny a za nebezpečí pro naši civilizaci. Přitom často chybí základní pochopení, o co vlastně jde. Tomáš Petráček nedávno vyprávěl, jak debatoval se skupinou katolických kněží, kteří odmítali genderovou ideologii, a zeptal se jich, co to vlastně je ten gender. Jeden z nich mu odpověděl: "To já nevím, ale je to strašné a je to všude!"

Psycholog Adam Suchý, který pracuje víc než dvacet let s trans lidmi, názorně vysvětluje, že musíme rozlišovat tři odlišné pojmy: "Pohlaví je to, co máme mezi nohama, gender je to, co máme v hlavě, a sexuální orientace je to, co máme v srdci."

Čili: pohlaví je biologická záležitost, téměř všichni jsou buď muži nebo ženy. Jen malá část lidí má pohlavní orgány nejednoznačné, kdysi se označovali jako "hermafrodité", dnešní věda pro ně má odborný termín intersexuál.

Gender je naopak sociální konstrukt, tedy soubor lidmi vytvořených představ a pravidel, jak se mají chovat ženy a jak muži. A tyhle představy se během času mění. Třeba v historických filmech jsou muži skoro vždycky v sukních. Ale dnes jsou sukně vyhrazeny ženám. Nebo růžová barva byla ještě před sto lety barvou klukovských grázlíků, a ne malých holčiček jako dnes. To všechno jsou genderové stereotypy, a některé z nich můžou být i škodlivé. Jako když se považuje za samozřejmé, že muži mají vyšší plat než ženy. Nebo že ženy musí vydržet domácí násilí.

No a vztahová orientace je to, zda je jedinec přitahován člověkem opačného nebo stejného pohlaví. Tedy zda je homo nebo heterosexuál. To nastavení je neměnné, proto se už nedělá konverzní terapie, která se snažila měnit tuto orientaci v průběhu života. V důsledku toho máme respekt ke každému člověku, a to i tehdy, když se rozhodne žít s partnerem či partnerkou stejného pohlaví.

Mluvím o tom proto, že se v křesťanském prostředí stále setkávám s nepochopením úplně základních věcí. Jenže teprve když víme, o čem je řeč, tak se můžeme bavit o případných nebezpečích. Ano, pokud by někdo tvrdil, že se mají zrušit rozdíly mezi muži a ženami, nebo že si každý může svobodně volit své pohlaví, nebo že homosexuálové mají být nadřazenou vládnoucí třídou, tak to musíme odmítnout. Jenže tyhle názory se v odborné diskusi neobjevují. Operují tím jenom extremisti z obou stran názorového spektra.

Plzeňský biskup Tomáš Holub říká, že "takový přístup přináší více znepokojení, chaosu a paniky než lepšího pochopení problému, kterého je v současné době velmi zapotřebí. Problematika genderu je daleko složitější, než aby se vešla do několika sloganů."

Zrovna když jsem si připravoval tento komentář, tak mi jeden mladý křesťan napsal, že podle jeho názoru "lidé LGBTQ+ od církve nepotřebují jen to, že nebudeme otevřeně homofobní, ale potřebují i jasné ubezpečení, že homofobii odsuzujeme a oni jsou přijímaní stejně, jako lidé žijící tradiční rodinný život. Nestačí, že se nedopouštíme sexuálního zneužívání, ale je potřeba jasně říci, že o něm víme, odsuzujeme ho a obětem nabízíme bezpečný prostor."

Ano, církev by měla být v tomto směru prorockým hlasem, podle příkladu washingtonské episkopální biskupky, která při inauguraci řekla prezidentu Trumpovi: "Ve jménu našeho Boha vás žádám, abyste projevil milosrdenství vůči lidem, kteří teď v naší zemi mají strach. V rodinách demokratů, republikánů i nezávislých voličů jsou gayové, lesby a transgender děti, z nichž některé se teď bojí o život."

Jenže dokud my katolíci budeme stejnopohlavní soužití považovat za smrtelný hřích, dokud nebudeme opravdu věřit lidem, kteří prožívají genderovou dysforii, dokud budeme zneužívaným ženám říkat, že to musí vydržet, dokud budeme lidem v necírkevním manželství odmítat přístup ke svátostem, tak se všichni ti lidé nebudou u nás cítit bezpečně. A my nebudeme prorockým hlasem, nebudeme vnášet do společnosti lásku a milosrdenství Ježíše Krista. Proto bych rád na závěr připojil modlitbu, kterou vytvořil autor toho dopisu:

• Prosíme tě, Bože, za ty, kdo kvůli své minulosti, menšinové vztahové orientaci či jiné odlišnosti nezapadají do církevních představ a nenacházejí zde potřebnou podporu.
• Prosíme za všechny, kdo si kvůli špatné interpretaci náboženských pravidel nesou z dětství a dospívání traumata a zkreslený pohled na Boha.
• Prosíme za oběti sexuálního zneužívání či citového vydírání ze strany církevních představitelů.
• Prosíme za křesťany, kteří příliš lpí na rigidních pravidlech či klerikalismu a zapomínají přitom na hledání a šíření Boží lásky a milosrdenství. 

Amen.