Naslouchat a doprovázet

Dvě úvahy z duchovních cvičení Církev, o jaké sní papež František. On sám se snaží naslouchat a doprovázet. Ve vybraných úryvcích z jeho dokumentů se můžeme seznámit s jeho zkušenostmi.

Naslouchání je postoj srdce a ducha. Předpokládá hluboké přesvědčení o důstojnosti každého člověka jako obrazu Božího. A zároveň pokoru - nejsem o nic lepší / víc než on. Základní zkušenost: strach z odlišnosti mizí, když se setkám s odlišným tváří v tvář (proto u nás strach z muslimů...), a ještě lépe, když mu naslouchám. Já jsem se to nejvíc naučil ve věznici. Naslouchání proměňuje i naslouchajícího.

Amoris Laetitia 137: Udělat si na sebe čas, hodnotný čas, který spočívá v trpělivém a pozorném naslouchání, dokud druhý nevyjádří všecko, co potřeboval sdělit. To vyžaduje ovládat se a nezačít mluvit dřív, než je to vhodné. Místo okamžitého sdělování vlastního mínění a dávání rad je třeba se ujistit, že jsem poslouchal všecko, co měl druhý zapotřebí mi říct. K tomu patří setrvání ve vnitřním mlčení, abych mohl naslouchat bez hluku v srdci a mysli: oprostit se od všeho spěchu, odložit stranou své potřeby a neodkladné záležitosti, vytvořit prostor. Častokrát jeden z manželů nepotřebuje nějaké řešení svých problémů, ale jen chce, aby se mu naslouchalo. Musí vnímat, že je pochopena jeho bolest, zklamání, strach, hněv, naděje, sen.

Christus vincit: samostatná kapitola Naslouchání a doprovázení! Čl. 65: Synoda si uvědomila, že věřící v církvi nemají vždy Ježíšův postoj. Místo aby mladým lidem ochotně a skutečně naslouchali, "převažuje mnohdy tendence podávat předem připravené odpovědi a hotové recepty a nepřipouští se, aby zazněly jejich skutečné otázky a braly se v úvahu podněty, které přinášejí".

EG 154. Kazatel musí také naslouchat lidu, aby objevil, co věřící potřebují slyšet. Kazatel je bytost kontemplativní, která se v nazírání zaměřuje na slovo podobně jako na lid. Tak objevuje "tužby, zvláštní vlohy i meze, způsob modlitby, podoby lásky, způsoby uvažování o životě a světě, které jsou pro tu kterou skupinu lidí charakteristické", věnuje pozornost "konkrétnímu lidu, k němuž se obrací, jeho jazyku, symbolům a otázkám, které klade". Jde o to propojit poselství biblického textu s lidskou situací, s tím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova.

EG 193: Výzvu naslouchat nářku chudých realizujeme tehdy, když ve svém nejhlubším nitru zakoušíme dojetí nad bolestí druhých.

EG 190: Někdy je třeba naslouchat nářku celých národů, nejchudších národů planety, protože "mír se zakládá nejen na respektování lidských práv, ale také na respektování práv národů".

KOMU NASLOUCHAT?

• Bohu: Boží slovo, modlitba, meditace, duchovní četba, studium...
• Lidem, zvláště chudým a vzdáleným: ti, kdo nemohou ke svátostem, kdo nesouhlasí s některými prvky církevní nauky nebo požadavků, chudí, závislí, vězni, Romové, bojovně konzervativní katolíci...
• Přírodě (Laudato sii): Příroda je partner v dialogu, subjekt, s nímž komunikujeme, nikoli objekt naší moci. František: bratr slunce, sestra luna... J. Moltmann Teologie stvoření. Orko!
• Znamení času: vzít vážně "svět s jeho specifickou aktivitou, s jeho fakty a událostmi, i s jeho vývojem" (Kaplánek). Realita je důležitější než idea.
• Sobě: vlastní zkušenost, intuice, sebereflexe

Dalším krokem po naslouchání je doprovázení - pokud jsem s někým navázal kontakt, naslouchal mu, a vztah pokračuje (zájem z jeho strany trvá), začíná doprovázení - často neformální, dlouhodobé, kamarádské - přátelské. František zdůrazňuje doprovázení v širším smyslu, tedy ne klasické duchovní doprovázení - na cestě víry, ke křesťanské dokonalosti, ale spíše neformální doprovázení zvláště těch, kdo jsou v krizi, na okraji, mimo církev apod. Není to ani terapie (ta může na doprovázení navázat, může být doprovázejícím doporučena); je to pojem specifický právě pro pastoraci. Na rozdíl od terapie zde nejsou pevně stanovené hranice - o to větší nutnost je hlídat! I neformální doprovázení je nerovný vztah, tedy možnost zneužití moci!

DOPROVÁZET může kdokoliv, ne jen kněží a řeholníci; i laici, i ženy! Ježíš žil se svými učedníky, chodil s nimi, mluvil s nimi i jednotlivě, často dlouho a do hloubky (Nikodém, žena u studny, Emauzy...). Nevedl, nenutil, ale doprovázel na cestě. My doprovázíme své děti, přátele v těžkých situacích, klienty v zařízeních, mládež na akcích, farníky, vězně, studenty ve školách apod.

Důležitou roli v doprovázení mladých lidí hraje společenství; je třeba, aby si celé společenství bylo vědomo své odpovědnosti za jejich přijímání, motivování, povzbuzování a podporování. K tomu patří požadavek, abychom k mladým lidem přistupovali s pochopením, úctou a láskou, abychom je neustále neposuzovali nebo od nich nevyžadovali dokonalost, která neodpovídá jejich věku.

Christus vivit, 244: Na synodě "mnozí poukázali na nedostatek zkušených lidí, kteří by se starali o doprovázení. Když jsme přesvědčeni o tom, jaký pastorační a teologický význam má naslouchání, potřebujeme jistou rozvahu, abychom obnovili běžné formy konání kněžské služby a přezkoumali její priority. Synoda dále považuje za nutné vzdělávat zasvěcené osoby a laiky, muže a ženy, kteří by uměli doprovázet mladé lidi. Charisma naslouchání, které Duch Svatý ve společenstvích probouzí, by také mohlo nabýt oficiálního uznání jako církevní služba."

247. Církevní vzdělávací instituce jsou bezpochyby vhodným společenským prostředím pro doprovázení, které umožňuje poskytnout orientaci mnohým mladým lidem, a to zejména tehdy, když "se snaží přijímat všechny mladé lidi, nezávisle na jejich náboženském přesvědčení, kulturním zázemí nebo osobní, rodinné a sociální situaci. Tímto způsobem církev zásadně přispívá k všestrannému vzdělávání mladých v různých částech světa." Svou úlohy by naopak nepatřičně omezovaly, kdyby měly stanovena rigidní kritéria pro přijímání studentů nebo pro jejich pobyt v nich, protože by tak zamezily mnoha mladým lidem přístup k doprovázení, které by jim pomohlo obohatit jejich život.

"Kultura doprovázení" - 103 a dál: Být oporou v rozhodování / rozlišování (někdy i proti formálnímu zákonu, např. rozvod...), mluvit pozitivně, doprovázet v krizích - má to smysl, i když není viditelný výsledek; vědomí, že v tom není sám.