Naslouchat mladým

07.12.2022

Mladí lidé žijí v jiné realitě než starší generace. Jak oni vidí církev? Co od ní očekávají? A v čem nám můžou ukázat nové cesty?

Nedávno jsem diskutoval s mladým konvertitou o křesťanské morálce. Když přišla řeč na sexualitu, tak povídá: "a církev to opravdu myslí vážně, že před svatbou jako nic? To je přece úplně mimo realitu! Jo, když se pro to partneři sami rozhodnou, tak proč ne, je to jejich volba. Ale chtít to po všech?" Snažil jsem se mu vysvětlit důvody, ale on je dávno znal, přemýšlel o nich, přesto se s nimi neztotožnil. Říkal: "Jde přece o ten vztah, tak proč pořád řešíme jen sex? Já vím, co dělám, obhájím si to před Bohem i před svým svědomím."

Mluvil o tom už před pěti lety biskup Tomáš Holub na synodě o mládeži: podle jeho zkušeností se z takového partnerského soužití "mnoho aktivních mladých párů nezpovídá, protože i přes mnohé diskuse a duchovní rozhovory své rozhodnutí nevnímají jako hřích. Ke svátosti smíření však nadále přistupují a žijí svátostným životem bez subjektivních výčitek.

Vedle toho existuje také množství párů, které se v takové situaci rozhodnou přerušit svátostný život, aby mohli v partnerství, které považují za Bohem pro ně připravené, žít i intimně. Bohužel nemálo z nich přeruší nejen svůj svátostný život, ale následně pro špatné svědomí či výčitky svého okolí a necitlivost ze strany některých duchovních se odcizí Církvi úplně.

Dál mluví Holub taky o těch, kteří chtějí být věrni zásadám církve, a řeší to rychlým uzavřením manželství. Pak ale nemusí být dost zralí na to, aby unesli všechny nejistoty a změny, které to přináší, a tak se tahle manželství často brzy rozpadají. Ti lidé pak založí nový vztah, který už bude kvalitní a trvalý, ale z hlediska církevního práva se tím dostávají do těžko řešitelné situace.

Takže ti, kteří z počátku nerespektovali církevní učení, se po uzavření svátostného manželství vracejí do bezproblémového života v Církvi, ale ti, kdo je chtěli za každou cenu dodržet, se z ní fakticky vyloučili. Jedni i druzí si z toho odnáší zásadní hlubokou zkušenost: že totiž v klíčovém okamžiku jejich života jim Církev nebyla srozumitelnou a chápající autoritou. To se pak negativně promítá do jejich respektu vůči církvi v mnoha dalších oblastech po celý život.

Tolik biskup Tomáš Holub. Můžete si přečíst taky článek 294 v exhortaci Amoris Laeititia, kde papež uvádí důvody, proč mnoho mladých párů spolu žije před uzavřením manželství. Vyjadřuje pro ně určité pochopení a vstřícnost, a navrhuje, jak bychom na to mohli pastoračně reagovat, s využitím principu graduality - tedy toho, že lidé k určitým morálním volbám dozrávají postupně. Já jsem o tom psal kdysi do časopisu AD a byl jsem tehdy obviněn, že kazím mládež. Dnes si tytéž otázky klade nejen biskup Holub, ale dokonce i papež.

Další téma: mnoho mladých lidí, kteří upřímně hledají Boha, odmítá vstoupit do církve, která nepřijímá na odpovědná místa ženy, zakazuje intimní vztahy gayům a lesbám, nebo nerespektuje autonomii lidské osoby v otázkách svědomí, intimního života, partnerských vztahů; a místo toho požaduje, aby se člověk slepě řídil tím, co rozhodne biskup nebo papež. Navíc když mnozí z těch, kdo v církvi rozhodují, sami své zásady překračují, a to někdy masivním, přímo zločineckým způsobem. Pražský synodní výstup cituje otce dospívajících dětí: "máme velkou starost o to, aby se naše děti církvi úplně neodcizily. Vidím, jak těžce nesou rozpory mezi hlásanou naukou a skutečným životem. My starší se s tím nějak vypořádáme, máme k církvi přes všechna zklamání pořád ještě blízký vztah. Ale naši mladí už nejsou ochotní ty rozpory 'překousnout'. Posílilo to ve mně přesvědčení, že se musíme ptát: 'Jakou církev chceme pro naše děti, aby v ní byly skutečně doma?'"

Při výuce na Jaboku často diskutuju se studenty o církvi. Snažím se poctivě reagovat na jejich kritické pohledy. Leccos se mně daří jim vysvětlit: třeba to, že křesťanské církve jsou pro naši společnost velmi užitečné, neboť odvádí záslužnou práci v sociální, vzdělávací či zdravotnické oblasti. Ale pak jsou témata, se kterými si nevím rady, nejčastěji se to točí kolem manželského práva: oni opravdu nejsou schopni pochopit, proč by lidé, jejichž manželství se rozpadlo a pak navázali nový vztah, museli být natrvalo vyloučeni ze svátostného života. Nebo proč by pro církevní uznání svého rozvodu museli dokazovat před soudem, že to manželství bylo od začátku neplatné. To jsou věci, které se jich bytostně dotýkají: mnozí prožili rozvod svých rodičů, a nejsou si jistí, že jim samým se to nemůže stát. Proč by tedy měli vstupovat do církve, o které ví, že by jim v takovém případě mohla fatálně zkomplikovat celý další život?

Snažím se těm mladým lidem naslouchat. A díky tomu se dívám na některé věci jinak. Papež František o tom mluví v exhortaci Kristus žije (65). Podle něj si nedávná Synoda o mládeži uvědomila, že "věřící nemají vždy Ježíšův postoj. Místo aby mladým lidem ochotně a skutečně naslouchali, převažuje mnohdy tendence podávat předem připravené odpovědi a hotové recepty a nepřipouští se, aby zazněly jejich skutečné otázky a braly se v úvahu podněty, které přinášejí. Když ale církev opustí strnulá schémata a otevře se ochotnému a pozornému naslouchání mladým, pak ji tato snaha vžít se do nich obohatí, pomůže jí zachytit nové podněty a klást si nové otázky."

Hlavním oficiálním prostorem pro naslouchání mladým lidem jsou u nás takzvaná celostátní fóra mládeže, která organizuje Sekce pro mládež při ČBK. Když jsem si přečetl závěry z toho posledního z roku 2017, tak jsem tam našel třeba tuto větu: "Chybí nám argumentační výbava, a proto potřebujeme prostor, kde se mladí mohou obeznámit s tématy, o kterých se v církvi běžně nemluví (např. ženatí kněží, homosexualita, anulace manželství, pedofilie)." Nevím, co se od té doby posunulo, jestli už se tedy o těch tématech běžně mluví, ale obávám se, že pokud se na ně vůbec dostane řeč, tak je to spíš jen poučování než naslouchání mladým lidem, nebo dialog s nimi. Naznačuje to další bod z toho zápisu: "Považujeme za důležité mluvit už s dospívajícími o předmanželské, ale i manželské čistotě, včetně podpory Přirozeného plánování rodičovství ze strany církve."

Tedy, jak já tomu rozumím: některé věci nechápeme, možná s nimi nesouhlasíme, ale věříme, že církev ví, jak je to správně, a že nám to vysvětlí. A pod tímhle je podepsáno sto mladých delegátů z celé republiky. Trochu to na mě působí jako klerikalismus zdola: máme problém, ale nechceme za něj přijmout vlastní odpovědnost. Nechceme přemýšlet, jaké jsou výhody a nevýhody různých přístupů, k jaký důsledkům můžou vést některé způsoby jednání, nechceme studovat, jak se na věci dívají odborníci z řad psychologů, lékařů, sociologů... Ne, my se zeptáme kněží a biskupů, kteří sami ještě navíc žijí v celibátu, a oni to všechno za nás vyřeší.

Pak se ale nemůžeme divit, že nám mladí lidé z církve odchází a noví nepřichází. Tak můžu nakonec jen zopakovat otázku toho táty: "Jakou církev chceme pro naše děti, aby v ní byly skutečně doma?