Nebát se zvednout hlas
Naše církev možná vypadá jako spolek zapšklých milovníků starých pořádků. Potřebujeme silný hlas Božího lidu, který by ukázal, že ta skutečná, Kristova církev je o něčem jiném: o lásce, pokoji, dialogu, o respektu k odlišným a vstřícnosti k nejslabším. Tímto hlasem chceme být.
Koupil jsem si knížku, která vypadá jako první životopis papeže Lva vydaný v češtině. Autorem je italský novinář Saverio Gaeta. Ano, jedna kapitola, asi čtvrtina textu, se opravdu věnuje životu Roberta Francise Prevosta. Jenže další kapitola, která tvoří taky čtvrtinu textu, je spíš shrnutím, a hlavně kritikou pontifikátu jeho předchůdce papeže Františka.
Autor ho chválí za to, jak srovnal vatikánské finance nebo jak pokračoval v řešení sexuálních deliktů. Pak ale vyjadřuje nesouhlas s jeho encyklikou Laudato sii, protože si myslí, že neexistuje klimatická krize. Odmítá Františkovu vstřícnost k lidem, kteří žijí v neregulérním partnerství. Synodální proces považuje za nebezpečný, protože jsou v něm aktivně zapojeni laici, včetně žen. Taky mu vadí, že papež František zpřísnil pravidla pro užívání předkoncilní liturgie nebo pro posuzování domnělých nadpřirozených jevů, tedy hlavně různých soukromých zjevení. Nakonec cituje proroctví, která se týkají papežů, a tak trochu se přiklání k závěru, že posledním papežem měl být Benedikt XVI. a "Františkem začala fáze duchovního očištění a přípravy na Kristův návrat." Přitom ještě nějaký další papež – možná ten současný? – by měl zemřít mučednickou smrtí, protože o tom mluví Marie Valtorta, Kateřina Emmerichová a dokonce i Don Bosko.
No, já bych byl na všechna ta proroctví a zjevení hodně opatrný. Když třeba nějaký vizionář říká, že "Jedině Matka Boží může zachránit svět," nebo "Maria hasí Boží hněv," tak to je v rozporu s Božím slovem i s učením církve. Tím, který zachraňuje svět, je přece Boží Syn, Ježíš Kristus. Ne jeho Matka. A Bůh sám je milosrdný – nikdo, ani Maria, nemusí hasit jeho hněv.
Moudře to napsal papež František v encyklice Dilexit nos: "Je třeba mít na paměti, že vidění nebo mystická zjevení, o nichž vyprávějí někteří svatí, nejsou něčím, čemu by museli věřící věřit, jako kdyby to bylo Slovo Boží. Jsou to krásné pobídky, které mohou člověka motivovat a přinést mu mnoho dobrého, nikdo se ale nemá cítit zavázán je následovat, pokud neshledá, že by mu pomáhaly na jeho duchovní cestě." (čl. 83) Ano, k tomu není co dodat.
To jsem odbočil. Ta knížka je opravdu silně ideologicky zabarvená, prosazuje konzervativní pohled na církev i na politiku, který není v souladu ani s vědeckým poznáním, ani se současným směřováním většiny křesťanů. Ono ji totiž vydalo nakladatelství, které nemá s církví nic společného, šlo mu jen o byznys – aby prostě bylo první. Naštěstí se můžeme těšit na něco lepšího, redaktor z Karmelitánského nakladatelství už dal vědět, že na tom pracují.
Ale vrátím se k synodě. Po smrti papeže Františka sílí hlasy, že to vlastně byl takový jeho úlet, který už, chvála Bohu, skončil, a teď se zase církev vrátí do svých starých kolejí. A naopak ti, kdo se pro synodu nadchli, se ptají, jak to bude pokračovat, jestli přijdou v církvi nějaké změny.
To má dvě roviny: něco se musí řešit v Římě – třeba otázky kolem celibátu, role žen v církvi nebo účasti laiků v rozhodovacích procesech. Aby se tam ovšem něco pohnulo, tak musí pokračovat tlak zdola.
Druhá rovina je ta místní, za kterou mají odpovědnost biskupové. Závěrečný dokument synody jim to opakovaně připomíná. Ono to v současném systému ani jinak nejde. Biskupové by tedy měli zajistit, aby na všech úrovních fungovaly pastorační a ekonomické rady, biskupové by měli svolávat diecézní synody, biskupové by měli pozorně naslouchat Božímu lidu a reagovat na jeho požadavky a zkušenosti, biskupové by měli odmítnout klerikální zvyklosti a být v tom příkladem i pro své kněze, biskupové by měli bourat překážky, které mnoha věřícím brání v přístupu ke svátostem, a mnoha nevěřícím ukazují církev jako instituci, která si nezasluhuje důvěru. A tak dále… Není toho na ty biskupy moc? A můžeme to všechno očekávat právě od našich současných biskupů? Vždyť oni jsou stejně nedokonalí lidé jako my všichni, se svou osobní historií, zkušenostmi, povahou… a někteří z nich prostě nemusí být vnitřně disponovaní pro synodální cestu!
Dobrá zpráva je, že k tomu mají silnou podporu. Stále se schází národní synodní tým, který vede Prokop Brož. Ten se mezitím stal biskupem, může tedy vnášet synodní myšlenky přímo do biskupské konference. Celý ten tým vidí teď jako svůj hlavní úkol pomáhat biskupům, podporovat je v tom, aby ta synodní témata lépe vnášeli do praxe.
A vidíme už aspoň malé plody: Minulé úterý se poprvé sešel diecézní synodní tým v Litoměřicích. Tvoří ho pět lidí, některé z nich osobně znám ještě z doby, kdy jsem byl v Teplicích. A musím říct, že z toho mám radost. Vedoucím je jáhen Michal Olekšák, rozumný a zkušený chlap, který je od loňska taky kaplanem v liberecké věznici. Za kněze je tam můj kamarád Radek Vašinek, který teď působí jako spirituál v pražském semináři. Taky je v tom týmu žena – bohužel jenom jedna, ale zato velmi schopná a sociálně citlivá: Monika Marková, ředitelka litoměřického hospice. Řeholníky zastupuje premonstrát Pius Vágner, a laiky ještě Jiří Nývlt, který byl víc než dvacet let redaktorem Katolického týdeníku. Opravdu dobrá parta, tak jim moc fandím.
Další zpráva je z Plzně: byla tam uvedena do funkce první katechistka u nás, Petra Pospíšilová. Pozor, ne katechetka! Katechista či katechistka je nová pozice, kterou zavedl papež František v roce 2021. Jde o celoživotní pověření k různým službám ve jménu církve a biskupa – od vedení bohoslužby slova přes doprovázení nemocných až po přípravu snoubenců, a mnoho dalšího, třeba i vedení farnosti. Biskup Tomáš Holub zdůraznil, že "právě tato služba je jedním z viditelných znamení synodálního chápání církve – tedy církve, která jde společně a nerozděluje se na ty, kdo jsou klerici, a ty, kdo jsou ,jenom' laici." To by ovšem nešlo bez otevřenosti kněze, bez jeho schopnosti vzdát se své nadřazené role a respektovat autonomii své spolupracovnice. Není náhodou, že nová katechistka bude působit ve Staré Roli u Karlových Varů, kde je farářem můj kolega ze semináře a velmi otevřený kněz Vláďa Müller.
A poslední zpráva. Minulé pondělí se sešla brněnská skupina České křesťanské akademie. Je to pestrá parta asi patnácti lidí: lékař kardiolog, vědec seismolog, kurátorka sbírek starých tisků, akademický filozof, učitel na církevní škole… a taky tři kněží. Probrali jsme ty aktuální události – teologickou fakultu, vraždu v Americe, volby u nás... a shodli jsme se na tom, že odmítáme ty pozice v naší církvi, které zpochybňují synodu i koncil. A které podporují různé obskurní politiky a politické subjekty. To přece není katolický postoj! To je jen názor některých, bohužel i těch, kdo jsou v církvi zrovna u moci. A spousta pasivních věřících je slepě následuje. Před veřejností pak opravdu můžeme vypadat jako spolek zapšklých milovníků starých pořádků. Potřebujeme proto silný hlas Božího lidu, který by ukázal, že ta skutečná, Kristova církev je o něčem jiném: o lásce, pokoji, dialogu, o respektu k odlišným a vstřícnosti k nejslabším. No a tímto hlasem bychom chtěli být... Tak se k nám můžete přidat!