Nebeské nářečí

Mnoha lidem účast na bohoslužbách nic neříká. Dá se s tím něco dělat?

Minulou neděli jsme slavili svátek Krista Krále. A já jsem při naší mši v líšeňské tělocvičně přečetl jsem úvodní modlitbu s tímto závěrem: "Prosíme o to skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků."

Někteří si hned všimli, že to bylo trochu jinak, než na co jsme zvyklí: Ježíš Kristus, náš bratr, který na věky věků ne kraluje, ale působí… Ano, tu modlitbu jsem vzal z misálu starokatolické církve. Jejich liturgie je v podstatě stejná jako naše, jen nejsou vázáni římskými direktivami. Snaží se tedy, aby liturgické texty byly srozumitelné současnému člověku, aby vyjadřovaly to, co lidé cítí a prožívají, a aby nepotřebovaly žádný další výklad.

Starokatolíci třeba úplně vynechali ten náš tradiční závěr o Kristu, "který žije a kraluje na věky věků". Místo toho říkají: "který žije a působí", nebo "který žije a život tvoří", nebo mají ještě třetí verzi: "který žije v našem středu". Mně se to moc líbí. Protože to kralování evokuje představu Boha jako vládce, jako toho, kdo vydává zákony a trestá ty, kdo je neplní. Já bych ale kladl větší důraz na jiné Boží vlastnosti: Bůh mě především miluje, doprovází, podporuje, oživuje, naplňuje – a až někde na posledním místě (možná) taky vládne či kraluje. Hned po té mši mě požádala o požehnání jedna žena, která má za pár dní termín porodu. Právě to vyjádření "Bůh, který žije a život dává", se jí dotýká velmi osobně. Ale co s nějakým kralováním…

To je jen jeden z mnoha příkladů, jak se naše liturgické vyjadřování vzdaluje od myšlení a cítění mnoha lidí. Často se o tom mluvilo v synodních diskusích. Třeba v syntéze z hradecké diecéze se dočteme, že "nesrozumitelnost jazyka a gest brání dnešnímu člověku v plnějším prožívání bohoslužby". V Plzni napsali, že "průběh liturgie je v současnosti jen těžko pochopitelný pro některé stálé i náhodné návštěvníky." A naše celonárodní syntéza to shrnuje takto: "Mnohé skupinky uváděly, že současnou liturgii vnímají jako zastaralou a nesrozumitelnou pro lidi mimo církev a někdy i věřící samotné. Je podle nich třeba vysvětlovat význam jednotlivých liturgických modliteb, symbolů či gest a přehodnotit zastaralé liturgické texty." Už Josef Zvěřina říkával, že církev často mluví nebeským nářečím.

Ono jde někdy o maličkosti: nedávno jsme se třeba v breviáři modlili za to, abychom uměli trpělivě sloužit svým bratřím. A sestrám snad ne? A jak se to vlastně modlí v komunitě řeholních sester? Někdy používáme formulace, které jsou opravdu těžko srozumitelné, a navíc jazykově nepřesné – třeba ve vstupní modlitbě tohoto týdne: "Prosíme tě, Bože, probuď v nás snahu o účinnější spolupráci s tvou milostí, aby v nás stále rostla a přinášela co největší užitek." Co v nás má růst a nést užitek: ta snaha, nebo ta spolupráce, nebo přímo ta Boží milost? To z té věty nepoznáme. Nebo nedávno byla do eucharistické modlitby zavedena věta, která je vlastně dezinformaci: prosíme o společenství se svatým Josefem, snoubencem Panny Marie. Přitom ale víme, že Josef byl Mariiným manželem – tak proč tam to slovo nedáme? A ještě jeden příklad: na začátku mše máme úkon kajícnosti. Před eucharistickou modlitbou si ale kněz umývá ruce a znovu prosí, aby ho Bůh očistil od hříchu. Proč? Někdy mám pocit, že to dělám vlastně jen proto, abych zaměstnal ministranty.

Možná jsou to maličkosti. Ale když je jich víc, tak to posiluje ten dojem vzdálenosti od reality, a lidé potom přestávají chodit do kostela, protože jim to prostě nic neříká. Poslední sčítání návštěvníků bohoslužeb zase ukázalo, jak jich ubývá. Dokument plzeňské diecézní synody konstatuje, že za posledních deset let se snížil počet účastníků nedělních mší o čtvrtinu. Jistě, tím, že uděláme liturgii srozumitelnější, tento trend asi neobrátíme, ale aspoň něco pro to snad udělat můžeme.

V dokumentu z loňského plenárního zasedání synody se mluví o "široce zmiňované potřebě zpřístupnit liturgický jazyk věřícím a dát v tom větší pravomoc biskupským konferencím, tedy místním církvím." Čili, jednoduše řečeno, aby mohli biskupové přizpůsobovat liturgii místním podmínkám a nemuseli každou změnu posílat ke schválení do Vatikánu. Jenže v tom letošním závěrečném dokumentu jsem už žádnou zmínku na toto téma nenašel.

Někteří možná zajásají, že všechno zůstává při starém, že liturgie se měnit nebude. Jiní naopak zapláčou, že jim církevní vrchnost zase něco zakazuje. Ale znám taky kněze a celá společenství, kde už dávno hledají nové způsoby, jak udělat liturgii přístupnější, a nečekají na instrukce shora. Laici třeba nesmí kázat při mši svaté. Ale když káže kněz, tak může dát slovo někomu z věřících, aby sdělil ostatním svou zkušenost nebo svědectví. Někde se schází kněz se skupinou farníků a společně připravují nedělní kázání. Můžou tak do něj vnést mnohem víc aktuálních podnětů, než by to dokázal kněz sám.

Nebo když se připravuju na mši, tak si můžu předem přečíst liturgické modlitby, a pokud tam najdu těžko srozumitelné formulace, tak je říct jinak. Případně použít texty z jiných zdrojů, třeba z toho starokatolického misálu. Chceme se přece v ekuméně navzájem inspirovat, tak proč ne i takto? Jenže – s tím je spojená práce, přemýšlení, hledání, a do toho se každému nechce. Jednodušší je přečíst to, co je napsané, i když tomu třeba ani sám nerozumím.

Nebo podávání svatého přijímání: často se volá po větší možnosti přijímat pod obojí. Když jsem přišel jako novokněz do malé farnosti na pomezí Čech a Moravy, tak tam byli lidé zvyklí na to, že můj předchůdce jim vždycky podával hostii namočenou v krvi Páně. A to bylo už před dvaačtyřiceti lety! Dnes většina lidí přijímá na ruku, můžou si tedy sami ponořit Tělo Kristovo do kalicha s jeho Krví. Pokud jim to kněz, třeba ve spolupráci s akolytou, umožní. Nebo když je méně lidí, tak můžeme přijímat Tělo i Krev Páně v kruhu kolem oltáře. Je v tom mnohem silnější ta symbolika hostiny, než když přicházíme v řadě za sebou.

Tak bychom mohli pokračovat. Jistě najdete spoustu dalších možností, jak naši liturgii oživit, jak o ní nově přemýšlet. Nakonec tedy ještě jedna inspirace. Jsme zvyklí na to, že kněz nebo jáhen dává požehnání. Ale proč by nemohl taky Boží lid žehnat knězi? Když jsem se v létě po společně prožitém týdnu loučil se skupinou starokatolíků, tak mně jako dárek na cestu dali požehnání, které si vytvořili podle keltských modliteb. Byl to velmi hluboký duchovní zážitek, přímo hmatatelně jsem vnímal tu Boží energii. Stál jsem uprostřed kostela, a všichni společně s rukama vztaženýma nade mnou recitovali žehnací modlitbu:

Kéž tě Bůh drží ve své ruce, kéž ji však nestiskne nikdy pevně v pěst!

Kéž Bůh vyslyší i tu nejmenší ze tvých modliteb!

Kéž ve studeném večeru nalezneš teplá slova,

úplněk v temné noci a klidnou ulici na cestě domů!

Kéž Bůh nenechá nikdy ztvrdnout tvé srdce!

Kéž Bůh, Maria a svatá rodina vidí, že se ti dobře daří!

Kéž tvoje hříchy nejsou příliš velké, a kéž tvoje lítost nepřijde příliš pozdě! Amen!