"Nechtěl byste s námi spolupracovat?"
Další kapitola ze vzpomínek tajného kněze Vladimíra Veškrny. Sedmdesátá léta, tuhá normalizace. Lidé ze Státní bezpečnosti už o něm věděli, přiznal jim své kněžství, teď se s nimi setkal podruhé.
NÁBOR
V polovině června někdo u mě zazvoní. Podomácku jsem se nějak zpěvně ozval, že hned to bude. Otevřu, a ona se mi nesměle představila známá tvář, samozřejmě pseudonymem, že by si se mnou rádi pohovořili. V pozadí stál i ten grobián.
"Dobrý den, to mě těší, pojďte dál na kafé."
"Nenene, děkuji – co kdybychom si vyjeli někam do přírody?"
"Dobrá, jsem pro. Za okamžik."
Počkali na mě venku. Snad z opatrnosti, abych je doma nepostřílel.
Nastoupil jsem do škodovky BMB 28-36. Vyvezli mě nad Kamčatku (Malá Lesná) na kraj borového lesa.
Tam mě napřed přesvědčovali, že církev je špatná, že má u nás špatné kněze, jako je pan Škrdlík, ten si klidně přijímá do řádu nové členy a s námi to jen hraje...
"Ale on přece musí přijímat, to je věc církve a jeho řádu, vždyť minorité jsou světový řád, on je provinční představený a musí poslouchat a dělat to, co je jeho povinnost."
"Nám do církevních věcí nic není, to je její vnitřní záležitost, ale on je taky občan naší země a my máme své zákony. Nebo pan Drábek, farář u Jakuba. Ztratil se drahocenný kalich, a on ho měl doma pod postelí."
"Snad z opatrnosti, aby ho někdo neukradl."
"My potřebujete poctivé lidi... Mysleli jsme na vás. Nechtěl byste s námi spolupracovat?"
(Teď se ukázala ta moje neprozřetelná ochota přiznání, že jsem kněz.)
"V jakém smyslu? Já se snažím svou práci konat poctivě..."
"Však proto jdeme za vámi. Už o vás máme dostatečný posudek."
"A co by to mělo být?" zeptal jsem se s předtuchou nebezpečné vazby.
"No že byste nám čas od času přinášel zprávy ze svého prostředí..."
"Ze sboru či z pracoviště?"
"Odevšad, kde jste a vidíte, že se něco dělá proti našemu zřízení."
"Kam bych je měl přinášet? Sem?" opáčil jsem s potlačenou ironii.
"Třeba někam do restaurace nebo kavárny, to bychom se domluvili."
"Já jako příslušník církve bych především musel nosit zprávy z církevního prostředí, které je mi nejblíže, a to bych si pod sebou podřezával větev. Vždyď vám je všechno špatné, co dělá církev, a jedná se vám o její postupnou likvidaci."
"To není likvidace, to je vývoj a my mu jen nepřímo napomáháme."
Jen jsem se usmál a zkusil jsem si představit, co by na to řekl otec Felix.
"Jsou ale ještě jiní nepřátelé režimu. Víte, do vnitřních záležitostí církve se nepleteme..."
(Vy třeba ne, pomyslel jsem si, ale vaši církevní tajemníci.)
"…ale přece bychom měli jakousi možnost to zařídit tak, abyste se dostal na veřejnost, někam na pěknou faru, auto k dispozici..."
"To bych musel prokonzultovat s biskupem Davídkem", nechal jsem jim pootevřená vrátka.
"Dobrá. Kdy nám dáte odpověď? Za týden? Za 14 dní?"
"Tak za těch čtrnáct dní. A kde?"
"Třeba zase tady. Budeme vás v deset čekat na tomto místě."
Navštívil jsem formálně O. Felixe s přesvědčením, že mi vynadá, že jsem to měl rázně odmítnout. Já jsem se cítil povinný mu však napřed takovou choulostivou věc jako svému biskupovi oznámit, přičemž jsem byl vnitřně rozhodnut stejně to odmítnout. A co on na to?
"Láďo, vem to. Alespoň se budeš dovídat nové věci a budeš spojka."
To jsem nečekal, a přestože to myslel vážně, zřejmě nepoznal moji neschopnost takhle politikařit, jak je on schopen a jak ho naučil kriminál. Neměl bych výdrž a potom bych se stal otrokem svého neustálého napětí a strachu a mohlo by mě to přivést k zoufalství.
Nadešel den setkání. Vydal jsem se pěšky nahoru. A když jsem tak šel mezi lidmi a pak po osamělé cestě, představil jsem si sebe, jak táhnu těžké břemeno s udáváním nevinných lidí – a bylo mi z toho špatně. Než jsem tam došel, tak ze mě vyprchal Davídkův duch a já se pevně rozhodl, že definitivně odmítnu.
"Tak co, jak jste se rozhodl?"
"Prosím vás, nezlobte se, ale to není na moji povahu. Najděte si někoho jiného. Víte, jak by mi bylo, kdybych měl sem nebo kamkoli jinam pravidelně chodit žalovat na své spoluobčany, přátele a známé? To je fízlovství a na to já nemám povahu."
"To není žádné fízlovství", okřikl mě ten drsňák, "to bylo za protektorátu. Dnes jsme svobodná socialistická země a je povinností všech občanů pomáhat vychovávat druhé."
Tak. Vychovávat nevinné pro kriminál.
"Tak dobrá. Nutit vás nebudeme. Ale podívejte se: vy máte svoje tajemství, my máme svoje tajemství. O tomto nebudete nikdy s nikým mluvit! A taky nebudete zneužívat svých náboženských úkonů!"
"Dobře. A to se nesmím ani s nikým modlit?"
"Modlit se můžete, to vám nemůžeme zakázat. Ale ne ve shromáždění. - Jaký máte teď plán? Kam vás máme zavézt?"
"K řezníkovi na náměstí Republiky pro maso."
"Dobrá."
U řezníka mě vysadili, poděkoval jsem jim, usmáli se na mě povinně – nebo vztekem? To už jsem z jejich tváří nevyčetl.
Jednoho, toho "inteligenta", jsem několikrát vezl v trolejbusu. Stál u prostředních dveří a pořád mě sledoval v mém zrcátku zaměřeném do vozu. Když jsem ho v něm poprvé zahlédl, přelétl mu lehoučký úšklebek či úsměv po tváři, mně taky, a už jsem se tam nepodíval, leda až na Lenince, kde vystupoval. A mohu říct, že až do revoluce jsem od nich měl křehký pokoj.
(Pozn. MM: Podobnou zkušenost mám i já sám z doby, kdy jsem byl v osmedsátých letech kaplanem v Letovicích . Taky mně nabízeli spolupráci, taky jsem odmítl s odůvodněním, že nemůžu a nechci dělat fízla.)