Německá synodální cesta

15.03.2023

Směřuje církev v Německu k obnově podle evangelia, nebo k odpadu od evangelia?

Minulý týden se v našich médiích objevila zpráva, že katolická církev v Německu schválila žehnání homosexuálním párům. Je to jeden ze závěrů německé synodální cesty, jejíž delegáti se sešli ve Frankfurtu ke svému pátému plenárnímu zasedání. Těch závěrů tam ovšem bylo celkem osm, ale média si z nich samozřejmě vybrala to nejvýbušnější. Tak bych vás chtěl seznámit s těmi dalšími, a vůbec s celým tím projektem. Protože u nás o něm skoro nic nevíme, a pokud ano, tak je to silně jednostranné. V katolickém prostředí se většinou dozvíme, že německá synodální cesta je nebezpečná, že s ní nesouhlasí ani papež František, že je příliš liberální, že vede k protestantismu… no prostě všechno je špatně. Sekulární média naopak vzbuzují dojem, že je to jediný prostor, kde církev ještě není úplně zatuchlá a dá se s ní rozumně mluvit. Tak o co vlastně jde?

Synodální cesta v Německu začala o dva roky dřív, než vyhlásil papež František synodu celosvětovou. Už na podzim 2019 se domluvili němečtí biskupové s organizací, která zastřešuje katolické laiky, že by chtěli reagovat na krizi církve, vyvolanou zejména sexuálním zneužíváním. Identifikovali čtyři oblasti, kde viděli systémové příčiny té krize. Takže čtyři pracovní skupiny teď už čtvrtý rok studují, diskutují a navrhují konkrétní reformy. První se zabývá tématem moci v církvi, jak by měla být rozdělena a uplatňována. Druhá skupina má název kněžská existence dnes – ta se zabývá formací a způsobem života kněží, včetně otázky celibátu. Třetí pracovní skupina se zaměřuje na postavení žen v církvi, v jejích službách i úřadech. A konečně poslední oblast se týká partnerských vztahů a sexuality – tady jde o široký záběr od pastoračního přístupu k rozvedeným nebo homosexuálům až po nové promýšlení zásad sexuální morálky.

Německá synoda má kolem dvou set stálých účastníků, kteří jsou ale napojeni na další grémia a taky spolupracují s odborníky. Povinně ze svého úřadu se účastní synody všichni biskupové – těch je něco před šedesát, pak další kněží, zástupci a zástupkyně řeholních řádů a zhruba polovinu účastníků tvoří laici. Aby byl nějaký závěr přijat, tak s ním musí souhlasit aspoň dvě třetiny všech přítomných, a zároveň taky dvě třetiny biskupů. Tím je zajištěno, že nemůže projít žádné rozhodnutí, se kterým by biskupové nesouhlasili. Takže ta synoda má svoje vlastní pravidla, ale řeší vlastně stejná témata jako ta celocírkevní synoda, vyhlášená papežem Františkem, a je s ní v čilém kontaktu. Němečtí zástupci se třeba aktivně zapojili do evropské kontinentální synody v Praze.

Pokud jde o výtky papeže a Vatikánu, tak myslím, že jde spíš o nedorozumění: loni v létě třeba vydal Svatý stolec prohlášení, ve kterém se píše, že "synodální cesta v Německu nemá pravomoc zavazovat biskupy a věřící k novým způsobům řízení a novým přístupům k nauce a morálce. To by představovalo ránu pro církevní společenství a ohrožení jednoty církve." Tohle ovšem Němci dobře vědí a nechtějí církev rozdělovat. Jasně to řekl biskup Bätzing v úvodu toho frankfurtského zasedání. Pokud žádají reformy, ke kterým je nutná změna církevního práva, tak je posílají papežovi do Říma ve formě návrhů – jako třeba návrh na kněžské svěcení ženatých mužů, který byl odhlasován minulý týden. Někdy jdou až na hranu pravomocí, které mají jako biskupové, tedy představitelé místních církví: to se týká třeba loňského rozhodnutí o zapojení věřících do nominace nových biskupů.

Na tom posledním zasedání se jednalo taky o prevenci sexuálního násilí a o jednání s pachateli v církvi. To mě zvlášť zaujalo, protože si zde německá církev nastavuje velmi přísné požadavky: "Pokud se prokáže, že klerik byl pachatelem, musí povinně podstoupit terapii. Jejím obsahem a cílem musí být především ochrana oběti a přijetí odpovědnosti za spáchané trestné činy i za způsobené následky." Dále se tam říká, že u těchto zločinů je extrémně vysoké riziko recidivy, a proto musí být každému pachateli přidělena osoba, která kontroluje, jak plní terapeutické požadavky, a nesmí ho ztratit ze zřetele ani v případě, kdy změní místo pobytu. Myslím, že taková směrnice by mohla být inspirací i pro naše biskupy.

V dalších dokumentech, které teď byly projednány, se mluví o možnosti jáhenského svěcení žen, o rozšíření liturgických a kazatelských služeb, které by mohli vykonávat laici, nebo o zacházení s genderovou růzností.

Když se vrátím k tomu úvodnímu tématu, tak to je obsaženo v dokumentu s nadpisem "Požehnání pro páry, které se milují". Myslí se tím společný život jakýchkoli párů, které nemůžou nebo nechtějí uzavřít svátostný sňatek: rozvedení, kteří žijí v novém civilním svazku, svobodní, kteří odkládají svatbu na pozdější dobu, a taky páry stejného pohlaví. Zdůrazňuje se tam, že žehnání musí být jasně odlišené od svatby, a že ho můžou dostat dva lidé jen tehdy, když "jsou spojeni láskou, chovají se k sobě s plným respektem a úctou a jsou ochotni trvale prožívat svou sexualitu s pozorností k sobě navzájem a se společenskou odpovědností." Celý koncept vychází z přesvědčení, že láskyplný a trvalý vztah je sám o sobě vysokou hodnotou a že sexualita nemůže být jediným kritériem, které by určovalo, zda je dobrý nebo špatný. K tomu se vyjádřil už předchozí text o přehodnocení homosexuality v učení církve, který obsahuje požadavek na vyškrtnutí "homosexuálního jednání" z hříchů proti čistotě.

Tady ale musím připomenout, že Kongregace pro nauku víry žehnání stejnopohlavním párům před dvěma lety výslovně zakázala. V tomto případě tedy Němci opravdu jednají v rozporu s vedením církve. Asi se taky ptáte, proč některé reformní návrhy posílají do Říma, a jiné si řeší na vlastní pěst. Ten rozdíl vychází z právní roviny: třeba kněžský celibát je zakotven v kanonickém právu, které platí pro celou církev a může ho změnit jen papež. Ovšem žehnání není právní věc, ale pastorační. A tam může místní církev nebo konkrétní kněz či biskup jednat s větší svobodou, s ohledem na osobní situaci těch lidí. Tím neříkám, že bych s tím rozhodnutím souhlasil nebo že bychom ho měli aplikovat i u nás. Ovšem otázka, jak k takovým párům pastoračně přistupovat, je i v našem prostředí velmi živá, a neměli bychom od ní utíkat.

Takže jak se dívat na německou synodální cestu? Já v ní vidím velmi vážný a pro nás inspirativní pokus, jak reagovat na současnou krizi církve. V mnoha věcech se shoduje s celocírkevním synodním procesem, v některých je možná o krok dál, a v jiných zatím tápe nebo se pouští do slepých uliček. To je riziko každé reformní snahy. Pro mě je podstatné, že k rozhodnutím se dochází na základě důkladného studia, dialogu a modlitby, a pak je přijímají všichni biskupové společně se zástupci laiků. Tedy tak, jak to v synodální církvi má být. Proto věřím, že německá synodální cesta nepovede k odpadu od evangelia, ale naopak k obnově podle evangelia.