Nemocná církev

V katolické církvi zastávají vedoucí role pouze celibátní muži. Proč ne i ženatí? Proč ne i ženy?

Tuto sobotu bude v litoměřické katedrále konsekrován nový biskup Stanislav Přibyl. Myslím, že ho čekají velké úkoly. Velká část naší diecéze je v Sudetech, kde se po válce vyměnila většina obyvatel. Pak přišla komunistická perzekuce a výsledkem je, že se tady pravidelně účastní bohoslužeb méně než jedno procento obyvatel, přitom průměr v celém Česku je asi tři a půl procenta. Což znamená, že dosavadní pastorace, která je vázaná na hustou síť farností, už tady přestává fungovat.

V diecézi máme skoro 400 farností, ale jen kolem stovky kněží. A za nějakých dvacet třicet let jich bude stěží polovina, takže zůstanou jen ve městech, venkovské farnosti budou prázdné. Přitom víme, že tam, kde je aktivní kněz, kde se káže slovo Boží a slaví eucharistie, tam se často vytváří i živé společenství, jsou tam rodiny s dětmi, hlásí se dospělí katechumeni. Vidím to tady v Teplicích, viděl jsem to v sobotu ve Vratislavicích, vím o dalších takových místech. Nejsou to žádné davy, ale jsou to takové živé buňky, které vyzařují do širokého okolí.

Jenže noví kněží nejsou a v blízké době nebudou. Takže co s tím? Třeba v sousedním Německu je dávno běžné, že ve farnostech pracují týmy lidí, kteří mají teologické vzdělání a podílí se na všech pastoračních úkolech. Kněz ten tým pouze moderuje a uděluje svátosti. Často tam kněz ani není, přijede jen jednou za čas, a všechnu práci dělají laici. A jde to, daří se jim vyvářet společenství víry a plnit všechny jeho služby úplně stejně, někdy i líp, než když to organizuje farář. Praxe tedy ukazuje, že předpoklady a schopnosti k realizaci kněžského povolání má mnohem víc lidí, než jen muži, kteří se zavázali k celibátu. Můžou to být muži i ženy, můžou žít v celibátu i v rodině.

I u nás přibývá lidí, kteří vystudovali teologii, ale nemůžou být vysvěcení na kněze: buď proto, že jsou to ženy, nebo proto, že necítí povolání k celibátu. Mnozí z nich by přitom rádi sloužili v církvi, jenže církev je nezaměstná. A pokud je zaměstná, tak jim nedá důstojnou mzdu. A to je klíčová otázka: máme dávat peníze do údržby kostelů, kam nikdo nechodí, nebo do lidí, kteří by mohli vytvářet živou církev? Jistě, je to složitější, ale v zásadě je odpověď jasná: když církev investuje do lidí, tak na ty materiální věci, které nutně potřebuje, peníze vždycky najde. Ale obráceně to neplatí. Bolí mě, když vidím, jak se některé diecéze zbavují svých laických pastoračních pracovníků, protože na ně nemají peníze. A mám radost, když vidím, jak třeba brněnská diecéze vypisuje ve svých děkanátech výběrové řízení na moderátora pastoračních aktivit.

V církvi je každý pokřtěný nositelem všeobecného kněžství. Svátostné kněžství má být ke službě ostatním, proto se mu říká taky služebné kněžství. Když ale ve své současné podobě přestává tu službu plnit, je potřeba hledat nějakou jinou podobu, jiné pojetí kněžství. A vycházet přitom z těch potřeb, které je třeba naplnit.

Třeba kázání: pořád slyším nářek na to, jak někteří kněží kážou nezáživně, opakují jen zbožné fráze, mladí lidé kvůli tomu přestávají chodit do kostela. Přitom máme spoustu laiků, mužů i žen, kteří by měli lidem co říct, často na to mají i vzdělání. A mají životní zkušenost podobnou jako většina lidí, na rozdíl od kněze, který žije v celibátu. Když u nás ve farnosti přenecháme bohoslužbu slova některému z akolytů či akolytek, tak se na ni důkladně připravují, a jejich slovo pak nese bohaté plody. Návrh na to, aby mohli laici kázat i při mši svaté, se dostal i do závěrečné zprávy z podzimní synody.

Nebo svátost smíření: na jedné straně naříkáme, že čím dál míň lidí chodí ke zpovědi. Na druhé straně ale máme zkušenost, že někdy lidé potřebují mluvit o svých výčitkách svědomí, o svém zpackaném životě, o zraněních, která způsobili druhým. A touží po Božím odpuštění. Ale většinou se to neděje ve zpovědnicích. Je to spíš v nemocnicích, v hospicích, v domovech pro seniory, ve věznicích… Kaplani a kaplanky by mohli vyprávět, kolik takových zpovědí vyslechnou! Jenže to jsou často laici, kteří nemůžou dávat rozhřešení. Ale když tomu zločinci, nebo té umírající ženě, nabídnou, že jim zavolají kněze, tak přijde odmítnutí: já nechci žádného faráře, já jsem se svěřil vám, vy mi dejte rozhřešení… Co s tím?

Ještě jedna věc: vedení společenství. Třeba v Plzni Skvrňanech je pastorační centrum, které v praxi plní všechny funkce farnosti. Kněz tam ale přijíždí jen ke slavení svátostí, jinak má odpovědnost za pastorační službu komunita sester salesiánek. Jedna z nich je pověřena moderováním, plní tedy roli faráře. A lidé jsou jí velmi vděční, to společenství žije. Ano, ženy určitě mají schopnosti k tomu, aby vedly farnost, některé to možná umí líp než lecjaký kněz. Myslím, že církev bude stále častěji přistupovat k takovým řešením. Pak se ale musím logicky ptát: proč by taková žena nemohla mít i kněžské svěcení? Jen proto, že je žena?

Myslím, že to všechno dobře shrnuje Anselm Grün, známý autor duchovní literatury, který říká: "Naprosto souhlasím s tím, aby i ženy přijímaly kněžské svěcení. Ale je to dlouhý proces, který vyžaduje trpělivost. Napřed využívat to, co už dnes je možné – třeba kázání žen při mši svaté. Římské předpisy to sice nedovolují, ale neměli bychom je brát tak vážně. Pak by mohly ženy udělovat svátost pomazání nemocných, protože to byla v prvních stoletích záležitost laiků a ne kněží. Ženy by také mohly poslouchat zpovědní vyznání a prosit Boha o odpuštění, jak bylo v církvi dlouho zvykem. Albert Veliký považoval i laickou zpověď za svátost. Dalším krokem by bylo svěcení žen na jáhenky. Papež František k tomu už dávno zřídil komisi, ale ta zatím neprokázala žádnou odvahu. Ale neměli bychom to vzdávat. Pak by byla připravena půda pro svěcení žen na kněze. Podle mě proti tomu neexistují žádné teologické důvody. Je spíše otázkou moudrosti, jak k tomu směřovat těmi postupnými kroky."

To říká Anselm Grün. A já bych chtěl na závěr poděkovat vám všem – matkám, svobodným ženám nebo řeholním sestrám, které se zapojujete do pastorační služby. Vím, jak to někdy máte těžké. Dokonce i synodní dokument upozorňuje, že mnohé ženy se cítí v církvi zraňovány od mužů, kteří zneužívají své nadřazené postavení. Chápu, když kvůli tomu ze služby odcházíte. A zároveň je mně to líto, protože vás moc potřebujeme. Nejen kvůli nedostatku kněží. Ale hlavně proto, že naše církev je nemocná, a vy ji můžete uzdravit!

Anglikánský biskup Richard Harries říká, že když se u nich začaly ženy světit na kněze, "tak se církev díky nim stala zdravější. Přítomnost obou pohlaví vytváří daleko normálnější, přirozenější a zdravější ovzduší. Když se ve vedoucích grémiích schází jen samí muži, vznikají stereotypy a úzkoprsé pohledy. To je extrémně nezdravé, až patologické. Účastní‑li se takového setkání muži i ženy, projeví se u všech přítomných jejich lepší stránka. A dává to záruku, že bude zastoupena široká škála hledisek."

Tak přeji nám všem, abychom vytvářeli zdravější církev!