Nenechme prostor zlu!

Mučedníci komunismu jsou pro nás inspirací a výzvou.

Minulou neděli jsem byl v Číhošti, zúčastnil jsem se bohoslužby k výročí smrti faráře Josefa Toufara. Jen stručně připomenu jeho příběh: v prosinci 1949 se při jeho kázání rozkýval dřevěný křížek na oltáři. Zpráva o tzv. číhošťském zázraku se rozšířila po okolí. Komunistická strana to využila k diskreditaci církve. Toufara unesli do Valdické věznice a tam se ho snažili krutým mučením donutit k doznání, že pohyb křížku sám zinscenoval. On se ale neměl k čemu přiznat a 25. února na následky mučení zemřel. Jeho tělo skončilo v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Komunisté jeho smrt utajili, ale natočili propagandistický film, ve kterém Toufara obvinili z protistátního spiknutí s podporou Ameriky a Vatikánu.

To naklánění křížku se nikdy nevysvětlilo. Kdoví, možná šlo skutečně o zázrak. Dnes ale vnímáme jako zázrak spíš tu osobnost Josefa Toufara. Jeho případem se zabývá spisovatel Miloš Doležal, který o něm vydal několik knih a zasloužil se taky o nalezení, exhumaci a důstojné uložení jeho těla přímo v kostele v Číhošti. Toufar je považován za mučedníka, probíhá proces jeho blahořečení.

Já jsem znal číhošťský případ už jako malý kluk, u nás doma se o tom mluvilo. Věděli jsme, že se tam stalo něco jiného, než co nás učili ve škole. Později se o tom začalo mluvit veřejně. Vyšetřovatel Ladislav Mácha, který vlastníma rukama Toufara mučil a po dalších čtyřicet let dělal kariéru v komunistické straně, byl v roce 1998 na dva roky odsouzen, jeden rok si skutečně odseděl. Ale nikdy neprojevil lítost, až do smrti tvrdil, že jen chránil socialismus a nic špatného nedělal.

Toufarův příběh se mně později propojil s příběhem jiného kněze, Jana Buly, který zemřel taky jako oběť režimu o dva roky později, v květnu 1952, v pouhých 32 letech! Když jsem byl farářem v Moravských Budějovicích, spravoval jsem i farnost Lukov, z níž Bula pocházel. Znal jsem taky nedaleké Babice. A tam všude ještě žili pamětníci takzvaných babických událostí. Což byla uměle vytvořená kampaň k zastrašení místních farmářů, aby vstupovali do zemědělských družstev. A taky k diskreditaci katolické církve. Výsledkem bylo více než sto nespravedlivě odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti, ostatní k dlouholetému vězení. Když dnes přijedete do Jihlavy, tak hned vedle autobusového nádraží uvidíte budovu bývalého soudu s věznicí. Najdete tam místo, kde stála šibenice, a taky pomník se jmény všech popravených, mezi nimiž byli i tři katoličtí kněží.

Dva z nich, Jan Bula a Václav Drbola, budou 6. června na brněnském výstavišti prohlášeni za blahoslavené. Bude to velká událost, jako vyslanec papeže na ni přijede kardinál Michael Czerny, rodák z Brna, detaily najdete na stránkách buladrbola.cz.

Proč o tom všem mluvím? Protože se bojím! Bojím se, že by se podobné krutosti mohly opakovat. Ty příběhy ukazují sílu lidského zla, když ho nepáchá jen nějaký jedinec, ale když se k němu spojí víc lidí dohromady, nebo dokonce celý stát se svou mocenskou mašinerií. Protože pak už proti němu většina lidí neprotestuje, spíš se s ním ztotožní, stanou se jeho součástí. Papež Jan Pavel II. to nazval strukturálním hříchem – tedy zlem, které produkují nespravedlivě nastavené struktury, instituce. Dodnes se ptáme, proč si Němci zvolili Hitlera a proč se proti němu nepostavili, i když tušili, jaká zvěrstva páchá. Nebo proč si Češi a Slováci v roce 1946 zvolili komunisty a proč neprotestovali, když se dělo to všechno, co si teď připomínáme. Jistě, někteří protestovali, proto špatně skončili. Ale dav, masa, většina národa mlčela. A tím to zlo umožnila.

Nemlčet něco stojí. Vyžaduje to námahu, čas, peníze, a pak ještě často přijde nepochopení a odsouzení od druhých, často i od věřících. Tohle všechno jsem nějak schopen vydržet. Ale taky mám své hranice: bojím se fyzické bolesti. Myslím, že kdybych byl ve stejné situaci jako Toufar, tak bych jim podepsal cokoliv, jen abych nemusel trpět. Pokud bych to vydržel, tak jedině zázrakem, s mimořádnou Boží pomocí.

Třeba jste statečnější než já, ale asi by bylo lepší, kdybychom nic takového nemuseli prožít. Jenže v tom, co se dnes děje ve světě, ty hrozby prostě jsou. Čím dál víc států odmítá vládu práva, nastavuje své struktury tak, aby vyhovovaly těm mocným. Ono to jde pomalu a nenápadně: napřed nás nalákají na hezké sliby: nebudeme platit na ty, kdo trpí mrazem na Ukrajině, ani na ty, kdo umírají hladem v Africe, ne, naše peníze si necháme pro sebe. My, poctivě pracující Češi. Ne Ukrajinci, ne Romové, ne muslimové. Jenom my. Ostatní ať trpí, ať umřou. Už teď omezujeme sociální a humanitární pomoc, protože vláda škrtá příspěvky pro neziskový sektor. A kvůli tomu trpí i umírají lidé. Pak se zruší rozhlasové a televizní poplatky, a vláda si udělá z veřejnoprávních médií svou hlásnou troubu. Když bude redaktor mluvit kriticky, bude vyhozen. Pak si stát podmaní soudy a nikdo se nedomůže svých práv. A pak třeba začneme deportovat Ukrajince, podobně jak to už teď dělají ve Spojených státech V Rusku jsou a v okupovaných částech Ukrajiny lidé mučeni a vražděni za to, že projeví vlastní názor. Ale když necháme Ukrajinu prohrát válku, tak se to stejné může dít i u nás.

Někdo může říct, že víru lidem nikdo nebere, ani v Rusku, ani v Americe nejsou lidé pronásledovaní kvůli víře. Naopak, Putin i Trump veřejně podporují své církve. A bojují proti potratům! Nevím, co na to říct. Svoboda je přece nedělitelná, a když lidé trpí kvůli svobodě, pravdě, kvůli svému svědomí, kvůli své národnosti nebo sociálnímu statusu, tak je to stejné zlo, jako když trpí kvůli víře.

Taky můžeme říct, že jsme přece křesťané, čeká nás život věčný, a tento svět stejně jednou pomine, tak proč ho pořád zachraňovat! Ano, máme před sebou věčnost, to je naše poslední naděje. Ale dokud žijeme tady, máme se přece starat o to, aby ten život byl krásný, aby měl smysl, aby odpovídal na tu lásku a velkorysost, s jakou nás Bůh stvořil.

Nakonec ale mám dobrou zprávu: stejně jako se šíří zlo, tak se šíří taky dobro. A když to někdo dělá, tak se k němu další přidávají. Takové lidi dnes potřebujeme: ty, kdo viditelně, veřejně prosazují dobro a pravdu. A navzájem se propojují, vytvářejí hnutí, síť, vlny dobra. Aby ho bylo víc než toho zla. Jednu takovou vlnu jsme viděli při manifestacích na podporu Ukrajiny. Další jsem zažil při té mši v Číhošti. Na mnoha místech organizujeme přednášky a diskuse s inspirativními lidmi, po internetu běhá čím dál víc podcastů, ve kterých se spojujeme s těmi, kdo taky hledají pravdu. Ano, zkusme prostě využívat k šíření pravdy všechny ty nástroje, které šíří lež. V olomoucké diecézi se rozjíždí projekt PROPOJENÍ – přesně o to jde, potřebujeme se propojovat, potřebujeme tu synergii sil, kterým jde o dobro a pravdu.

Ano, nenechme prostor zlu a lži! Vytvářejme prostory dobra a pravdy! Jen tak můžeme zajistit, abychom žili ve svobodě, aby zbytečně neumírali lidé, ale se neopakovaly příběhy Josefa Toufara, Jana Buly, Václava Drboly a tolika dalších.