Není biskup jako biskup

Kdo bude v nejbližších letech rozhodovat o směřování naší církve? Můžeme to nějak ovlivnit?

Další věc, která mě od začátku naplňovala jakousi obavou, bylo rozhodnutí, že až odjede většina účastníků synody, tak tam ještě dva dny zůstanou jenom předsedové biskupských konferencí, tedy ti nejvýše postavení biskupové. Nevíme, o čem se spolu bavili, zveřejněny byly dvě bohoslužby a pak krátké závěrečné prohlášení. To mě ale příjemně překvapilo, protože se nesnaží nijak relativizovat názory, často velmi kritické, které na synodě zazněly. To prohlášení je neseno spíš v duchu pokorného naslouchání, a hlavně závazku. Doslova se tam píše:

"Jako plod této synodální zkušenosti se my, biskupové, zavazujeme nadále prožívat a podporovat synodální proces ve strukturách a životě našich diecézí. Zasadíme se v podpoře instrukcí papeže pro synodální církev, která je živená zkušeností společenství, účasti a poslání v Kristu. Chceme kráčet společně, svatý Boží lid, laici a pastýři, poutníci, ulicemi Evropy, abychom hlásali radost z evangelia, která pramení ze setkání s Kristem, a chceme to dělat společně s mnoha bratry a sestrami z jiných křesťanských denominací. Chceme usilovat o zvětšení prostoru našich stanů, aby se naše církevní společenství stala místem, kde se každý cítí vítán."

No uznejte, to nezní špatně! Jenže už slyším ty pochybnosti: jo, oni to hezky napíšou, ale skutek utek. Známe svoje biskupy, pro některé z nich je synodalita sprosté slovo, ti už nebudou jiní. Ano, když třeba loni na Velehradě říkal jeden biskup, že nepovažuje za potřebné zakládat pastorační rady, ať už na svém biskupství nebo ve farnostech, tak mně to moc synodální nepřišlo. Nebo když jiný biskup lidem vysvětluje, že církev žádné reformy nepotřebuje. V reakcích na tu bohoslužbu taky kdosi napsal: "to je fakt dobré. Šlechta jedná o zrušení postavení slechty, no tak to určitěé..."

Ale, abych byl fér, tak musím ukázat i nadějné příklady. Třeba nový brněnský biskup Pavel Konzbul svolal loni v listopadu setkání 120 moderátorů synodních skupin, na kterém se velmi otevřeně mluvilo o tom, co lidi v diecézi trápí. A udělal už taky první praktický krok: založil diecézní pastorační radu, ve které většinu členů tvoří laici. A snaží se motivovat kněze i laiky k tomu, aby pastorační rady nejen existovaly, ale aby taky skutečně synodálním způsobem fungovaly ve všech farnostech.

Nebo plzeňský biskup Tomáš Holub: loni jmenoval svým generálním vikářem Petra Hrušku, faráře z Chebu, který je známý svou aktivní podporou synodální církve; a patří taky do naší skupiny on-line účastníků evropské synody. Plzeňská diecéze jako jediná loni na jaře průběžně zveřejňovala na svých stránkách všechny zápisy ze synodních skupin. Dodnes jsou tam vyvěšené, můžete si je přečíst. A plzeňský biskup taky hledá vstřícnější přístup k rozvedeným, kteří uzavřeli další sňatek a rádi by přijímali svátosti. Generální vikář Hruška nedávno avizoval, že na 1. neděli postní vyjde pastýřský list, kde jim bude nabídnuta cesta doprovázení, která by jim k tomu mohla otevřít dveře; v duchu exhortace Amoris Laetitia.

A synodalita se projevuje taky v účasti na personálním rozhodování. Právě na synodě jsme si uvědomili, jak moc záleží na tom, které konkrétní osoby jsou tam vyslány. Zástupci některých států na nás působili dojmem, že říkají spíš názory nějaké úzké skupiny než celku své církve. Někdy nám to v neformálních rozhovorech i potvrdili jiní členové jejich delegace. Ale o tom, kdo na synodu pojede, rozhodují zase jen biskupové. Stejně tak biskupové už v lednu rozhodli, kdo z nich bude reprezentovat naši církev na podzimní synodě v Římě. Ale neměli bychom k tomu říct svůj názor taky my, ostatní účastníci synody? Aby se nestalo, že tam pojede někdo, komu je synodální myšlení velmi vzdálené? Podobné je to se jmenováním nových biskupů do uprázdněných diecézí - zase o tom rozhodují jen další biskupové. Působí to trochu jako začarovaný kruh...

Už jsem tady možná říkal, že prožíváme největší generační změnu v našem sboru biskupů od sametové revoluce: už teď není obsazené biskupství v Olomouci a Ostravě; letos dovrší 75 let biskup Baxant v Litoměřicích, Graubner v Praze a řeckokatolický biskup Hučko. Kodex kanonického práva v kánonu 212 říká, že "křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve". Neměli bychom tohoto práva využít právě v procesu nominace nových biskupů? Je přece v zájmu nás všech, aby ti, kdo budou v nejbližších letech rozhodovat o směřování naší církve, byli lidmi dialogu nejen uvnitř církve, ale taky se současnou společností, kulturou a vědou.

Zajímavým, až trochu provokativním způsobem to řekl bělehradský arcibiskup László Németh minulý pátek v břevnovském klášteře: "Není zvláštní, že podporujeme téměř veškerý vědecký vývoj, ale v naší náboženské oblasti se horečně držíme každé maličkosti, staletí či tisíciletí starých pseudotezí, které moderní výzkum dnes vysvětluje jinak? To se týká pojmu hříchu, poznání sexuality, sociální nespravedlnosti - a tak bych mohl pokračovat." A pak v rámci výkladu evangelia, ve kterém lidé přivádí k Ježíšovi hluchoněmého, klade nečekanou otázku: "Co když jsme my biskupové ti nemocní z evangelia, hluší, němí nebo slepí? A ti, kteří nás vedou k Ježíšovi, jsou účastníci synody?"