Není už příliš pozdě?

Svět, ve kterém žijeme, se hroutí a možná se blíží k bodu zlomu. Ochrana Země je pro křesťany morální povinností.

Kardinál Dominik Duka kdysi řekl, že "ekologie se stala z převážné části ideologií, která úplně vytrhla člověka ze světa přírody. Mluví o ní ideologové a ne odborníci. Člověk a jeho aktivita jsou vlastně zařazeni do roviny škůdce. A ideologicky hlásáme názory, které zcela odporují celému biologickému vývoji." Pak srovnává současnou ekologii se svými zkušenostmi z mládí: "Otázka vztahu k přírodě byla úplně jasná. Netrhat kytky, nekopat do houby, kterou neznám – to všechno byla normální součást života. A my z toho dnes děláme vědecký přístup."

Jak to na vás působí? Na mě tak nějak, že pan kardinál asi úplně nepochopil, o co jde. Jistě, takové bizarní názory hájí leckdo, ale když to řekne člověk, který byl tehdy ještě považován za hlavu české církve, tak to mnozí berou jako názor všech křesťanů. A to mně vadí.

Na druhé straně papež František píše, že "klimatická krize je globální sociální problém, který úzce souvisí s důstojností lidského života. Dopady klimatických změn budou stále více poškozovat životy mnoha lidí. Pocítíme je v oblasti zdravotní péče, zaměstnanosti, přístupu ke zdrojům, bydlení, nucené migrace atd." Pak říká, že "naše reakce nejsou adekvátní, zatímco svět, ve kterém žijeme, se hroutí a možná se blíží k bodu zlomu." A nakonec to hlavní: "O lidském – antropickém – původu klimatických změn již není možné pochybovat."

Minulý týden byla zveřejněna zpráva, že letošní rok bude celosvětově nejteplejším rokem v historii měření. Za posledních sto let se globální teplota zvýšila asi o jeden a čtvrt stupně. Příčinou je hlavně spalování fosilních paliv. A důsledkem jsou tající ledovce, přírodní katastrofy nebo třeba rozšíření kůrovce na Českomoravské vysočině. Pokud tento trend nezastavíme, bude stoupat hladina oceánů tak, že za pár desítek let zaplaví města, kde žijí desítky milionů obyvatel, třeba americký New York. A to už opravdu není legrace!

Je zajímavé, jak v současných kulturních válkách stojí na jedné straně ti, kdo bojují proti potratům, eutanázii a právům homosexuálů, a kteří se označují jako pro-life, tedy pro život, a na opačné straně ti, kdo prosazují opatření proti změně klimatu. Typicky to vidíme v Americe: republikánská pravice, k níž se hlásí většina křesťanů, chce omezit potraty, ale klimatickou změnu nebere vážně, často ji přímo popírá. Demokratická levice to má naopak. V Evropě nejsou zrovna potraty tak silným tématem, ale do popředí se dostává boj proti genderové ideologii nebo proti manželství pro všechny. A za ním stojí především pravicově nacionalistické strany, jako je naše SPD, které zároveň zpochybňují realitu klimatické krize. Liberální strany typu našich Pirátů to mají naopak.

A podobné je to i v církvi. Zastánci konzervativního proudu vystupují v různých hnutích proti potratům, genderu, homosexuálům. Ale ochrana klimatu je většinou nezajímá, nebo ji přímo odmítají, jak to ukazuje i ten citát kardinála Duky. Tady ale vidím problém. Když budu vycházet z biblického přikázání Nazabiješ, tak jistě: potrat je zabití, tedy zlo. Ale dát lidem stejného pohlaví dobré podmínky k tomu, aby spolu v lásce žili, případně vychovávali děti, tím snad nikoho neohrožuju, nikoho nezabíjím! Nebo vytvářet takové prostředí, aby nedocházelo k domácímu násilí, což je obsahem Istanbulské úmluvy, tím taky nikoho neohrožuju, ale naopak spoustu lidí chráním!

Na druhé straně ten nezájem o ochranu Země, ten je přímo proti životu. V důsledku klimatické krize by mohly do konce tohoto století zemřít miliony, možná miliardy lidí! A kolik lidí zemře násilím ve válkách, kolik lidí zemře hladem v důsledku globální sociální nerovnosti, kolik lidí je bolestně zraňováno a psychicky zabíjeno zneužíváním od svých nejbližších, od těch, kdo mají peníze a moc, a taky od představitelů naší církve! To všechno by nám jako křesťanům mělo ležet na srdci! Církev to už naštěstí začíná vnímat, dokonce si to dala za úkol v rámci synody. V souhrnné zprávě se píše, že "postavit se na stranu chudých vyžaduje zapojit se s nimi do péče o náš společný domov: volání země i volání těch, kdo žijí v chudobě, je totéž. Chybí-li odpověď na toto volání, činí to z ekologické krize, a zejména z klimatické změny, hrozbu pro přežití lidstva."

Péče o Zemi má i teologické důvody. Profesorka Hana Čížková z Univerzity v Českých Budějovicích říká, že "ekologie jako věda se zabývá životem ve vztazích. A vztahovost je také předmětem bádání současné teologie. Podle ní je vztahovost atributem Boží Trojice. V důsledku vnitřních vztahů Boha žije i člověk ve vztazích, v první řadě s Bohem a také s dalšími lidmi. A Bůh se vztahuje nejen k člověku, ale i k dalším živáčkům a celé přírodě, včetně té, kterou člověk využívá a mění. Ekologie jakožto "moudrost soužití ve společné domácnosti" se tedy dobře doplňuje s životem z víry, či přesněji, může se stát jeho součástí."

Jakékoli konkrétní řešení přitom může fungovat jen tehdy, když bude mít podporu zároveň shora i zdola. Tedy když se globální elity dohodnou na změnách pravidel v ekonomii a v politice, k čemuž směřuje ta konference v Dubaji, a když zároveň co nejvíc lidí bude dělat tu spoustu maličkostí, které dělat můžou.

Hana Čížková říká, že "pro začátek nemusíme dělat nic jiného než to, co už děláme. Můžeme naši společnou domácnost – Zemi – zahrnout do své modlitby. Její krásu, zranitelnost, dary, které nám dává. Můžeme prosit Boha, abychom my lidé naši Zemi užívali moudře, s úctou a chránili ji. A také prosit o to, abych rozpoznal, co já sám mohu udělat pro to, aby se můj život postupně stával více ekologický. Třeba zaregistrujeme, že nám ve městě přibyly nové cyklostezky a můžeme se rozhodnout, že v létě začneme do práce jezdit na kole. Všimneme si, že blízko se objevil stánek s brambory, cibulí a jablky z místních zdrojů, a rozhodneme se, že je budeme kupovat tam, a ne v supermarketu…" A tak dál.

Jenže: není už příliš pozdě? Kardinál Parolin říká: "Tváří v tvář tragédiím, které sužují lidstvo, se všichni cítíme jako poražení a jsme v pokušení propadnout zoufalství a fatalismu. Spolu s papežem Františkem chci i já opakovat "nenechme si ukrást naději", zvláště když se setkáváme s problémy a překážkami, které se zdají nepřekonatelné. Naděje ovšem vyžaduje realismus. A taky odvahu jednat; odvahu nasadit srdce k překonání překážek, zříci se zla a vystoupit z úzkého prostoru osobních či národních zájmů, a každý den dělat ty malé kroky dobra, které jsou možné."

Papež František ve svém projevu v Dubaji připomněl, že v roce 1224 svatý František z Assisi složil svůj známý Chvalozpěv na stvoření. Příští rok to bude 800 let. A papež požádal, aby se právě rok 2024 stal rokem obratu. Řekl: "Zanechme rozdělení a spojme síly! A s Boží pomocí vyjděme z noci válek a devastace životního prostředí, abychom naši společnou budoucnost proměnili v úsvit světla." Zní to krásně, ale nebude to rychlé ani snadné. Síly působící proti takovému obratu, jsou velmi mocné, dokonce i uvnitř církve. Ale věřím, že právě na tuto cestu nás vede Bůh.