Neumím se modlit

Je-li víra vztah mezi člověkem a Bohem, pak potřebujeme s Bohem komunikovat, potřebujeme se modlit. A modlitba má tisíce podob.

Nejčastější hříchy, které slýchám ve zpovědích, se týkají modlitby: málo jsem se modlil, nesoustředil jsem se při modlitbě, snažím se číst Bibli, ale moc jí nerozumím… Někdy jsou to spíš otázky: nestíhám se modlit, protože mám malé děti. Jak to mám dělat, abych se nevzdálila od Boha? Nebo: snažím se modlit, ale vždycky ten čas nějak promarním, nesoustředím se, myslím na svoje rodinné nebo pracovní problémy. Jak to můžu zlepšit?

Lidé si často myslí, že my kněží jsme experti na modlitbu. Jenže my řešíme úplně stejné problémy a taky často máme pocit, že se modlíme špatně. Co je vlastně modlitba? A proč je potřeba se modlit? Když to řeknu úplně jednoduše – modlitba je komunikace mezi člověkem a Bohem. Tedy něco podobného, jako když mezi sebou komunikují lidé, jen tím partnerem není člověk, ale Bůh. Lidská komunikace přitom má tisíce podob: tváří v tvář nebo na dálku, slovem nebo gestem, individuálně nebo ve skupině; komunikovat můžeme o běžných, praktických věcech – to bývá stručné a rychlé; nebo si vyměňujeme názory, diskutujeme – to chce víc času; nebo sdílíme své pocity… Podstatné je, že bez komunikace nejsou lidské vztahy. Chceme-li své vztahy rozvíjet a zkvalitňovat, musíme rozvíjet naši komunikaci. No a podobně je to s vírou: je-li víra vztah mezi člověkem a Bohem, pak potřebujeme s Bohem komunikovat, potřebujeme se modlit. A modlitba má taky tisíce podob.

Vyprávěla mně jedna řeholní sestra, jak prožila krizi s modlitbou breviáře. Asi víte, co to je: denní modlitba církve, která stojí hlavně na žalmech, vychází z mnišské tradice a církev ji používá víc než tisíc let. My kněží a řeholníci či řeholnice ji máme předepsanou jako každodenní povinnost. No a ta sestra se mně svěřila, že když se snažila ve svém vztahu s Bohem jít do hloubky, setkávat se s ním v kontemplativní modlitbě, tak jí ten breviář přestal dávat smysl. To odříkávání žalmů, které se stále opakovaly, ty hymny, které jsou často spíš takové primitivní veršovánky, to ji odvádělo od hlubšího spojení s Bohem. Když se o tom radila s dalšími sestrami nebo kněžími, tak jí říkali: to musíš překonat, nevzdávej to, časem se to zlepší. Tak se snažila, odříkávala poctivě každý den, pokoušela se přemýšlet o tom, co říká, ale nikam to nevedlo. Říkala si: Pane Bože, ty ode mě fakt chceš, abych se takhle trápila? Nakonec jí někdo moudře vysvětlil, že cílem přece není ta forma, cílem je setkat se s Bohem. A pokud ten čas, kdy se má modlit breviář, prožije s Bohem jiným způsobem, tak si to vůbec nemusí vyčítat.

Podobně to má spousta lidí s růžencem nebo s jinými tradičními modlitbami. Já to docela chápu, sám to taky řeším a hledám svoje cesty, jak se s Bohem setkávat. Někteří to ale neřeší: naopak, jsou zvyklí po desítky let na ty pravidelné, stále stejné modlitby, dává jim to jakýsi životní řád, cítí se v tom spokojení. A zároveň mají pocit, že tím plní svou povinnost, svůj závazek vůči Bohu a církvi. Ano, to je určitě dobře. Ale je v tom taky nebezpečí: může to přejít do jakéhosi pocitu sebejistoty – já všechno plním, takže jsem dobrý, na rozdíl od těch, kteří to flákají. A čím víc se toho pomodlím, a čím častěji jdu na mši svatou, tím se cítím lepší a s tím větším despektem se dívám na ty, kdo to nedělají. Takže nakonec je výsledkem mojí modlitby pýcha, pocit nadřazenosti, odsuzování druhých…, tedy přesný opak toho, k čemu by modlitba měla vést.

Někdy si říkám, že i pro nás kněze a řeholníky by bylo lepší, kdyby ty formální modlitby nebyly povinné. Abychom nežili v tom pocitu, že musíme něco splnit; aby se modlitba nestala rutinou, která bude mít jen málo společného s intimním, osobním setkáním.

Často můžeme slyšet, že zcela výjimečné místo má růženec: právě růženec prý zajistil v dějinách i v lidských životech bezpočet zázraků, a proto ten, kdo se modlí růženec, má jistotu, že ho Bůh vyslyší. No, já bych to tak nepřeceňoval. U těch zázraků nikdy nemůžeme vědět, která modlitba kterého člověka na nich měla zásluhu. Já si růžence vážím. Ale stejně tak si vážím lidí, kteří se ho z různých důvodů nemůžou nebo nechtějí modlit. Radši se třeba sejdou a zpívají modlitby v duchu Taizé. Nebo opakují Bohu krátké, jednoduché oslovení spojené s výdechem. Nebo jen mlčky sedí v kostele a nechávají na sebe působit Božího Ducha. Pokud se právě takto setkávají s Bohem, proč bychom je měli nutit k něčemu jinému?

Když jsem citoval z těch zpovědí, tak si myslím, že většina těch hříchů ani žádné hříchy nejsou. Že se dokonale nesoustředím? To snad ani nejde, když žijeme v tak roztěkaném světě. Že myslím při modlitbě na běžné problémy? No samozřejmě, na co jiného mám myslet? Právě ten svůj všední život přece v modlitbě předkládám Bohu! Že to nestíhám, když mám malé děti? No jistě, jako máma přece nacházím Boha v tom zázraku života, v očích dítěte, v objetí manžela! Tyhle zbytečné výčitky nás často jenom uměle udržují v pocitu hříšnosti a neschopnosti: jsem špatný křesťan, protože se neumím pořádně modlit.

To všechno si uvědomoval svatý František Saleský, proto tak zdůrazňoval spiritualitu laiků, která je odlišná od té mnišské. Nebo Don Bosko. Jeho třetí nástupce Filip Rinaldi říká, že "Don Bosko dokonale ztotožnil své rozsáhlé a neúnavné vnější působení se svým vnitřním životem, který vycházel ze smyslu pro Boží přítomnost a postupně se stával natolik aktuálním a živým, že se proměnil v dokonalé spojení s Bohem". Ano, tahle "aktivní kontemplace" je typickým rysem svatosti Dona Boska. A je to taky typické pro nás salesiány. Za sebe můžu říct, že je mně v tom Don Bosko velice blízký. Ano, potřebuju chvíle ztišení a zastavení. Ale stejně intenzivně vnímám Boha i v aktivním životě. Problém je v tom, že nás pak někteří podezírají z "hereze činnosti" – tedy že moc pracujeme a málo se modlíme. Myslí si, že náš duchovní život je méně náročný, a tedy i méně kvalitní.

Vidím to i ve vlastních řadách, když někteří salesiáni hledají prohloubení své spirituality u karmelitánů nebo charismatiků. Nic proti tomu, může to být osvěžujcí. Zároveň si ale nemyslím, že ta naše "aktivní kontemplace" je něco špatného nebo méně hodnotného. Pak by totiž musel být obviněn z hereze činnosti i sám Don Bosko. Ale strom se přece pozná po ovoci (Mt 7,20), takže kdyby ten jeho, nebo náš duchovní život byl opravdu špatný, muselo by se to negativně projevit na tom, co děláme. Což se, myslím, neděje – Don Bosko vytvořil obrovské dílo a my v něm pokračujeme. Právě proto, že je náš duchovní život vystavován této "zkoušce realitou", se nemusíme obávat, že bychom byli na špatné cestě.