Nové podoby kněžství

09.11.2022

Kněz má v katolické církvi výjimečnou roli. Ta se však postupně proměňuje. Jaké kněze potřebujeme v 21. století?

Jedním z klíčových témat synodálních diskusí je role kněze. V národní syntéze se dočteme, že "účastníci vnímají určitou nadřazenost: Komunikaci některých kněží a biskupů hodnotí jako povýšenou, samolibou, bez schopnosti uznat vlastní chyby. Názor kněze je "nezpochybnitelný" a v jednání s lidmi podle nich kněz mnohdy už "předem ví", spíše "vyslechne", než "naslouchá". Ano, podobné zkušenosti jistě mají mnozí z vás. A jelikož jde často o mladé kněze, tak bychom se měli ptát, jak se vlastně na svou roli připravují.

Minulý týden jsem se vydal do Římského Nepomucena za svým synovcem Danielem, který se tam už třetím rokem připravuje na kněžství. Jejich rektor Roman Czudek jako člen národního týmu je jednou z hlavních postav synodálního procesu u nás. Potěšilo mě, že toto pojetí církve je mu opravdu blízké, a že ho prosazuje i mezi bohoslovci. A Lateránská univerzita, na které studují, patří prý mezi papežskými univerzitami mezi ty liberálnější, takže i tam můžou diskutovat o nové vizi církve.

Přeju tedy nám všem, abychom žili v církvi vycházející, kde bude mít kněžství mnoho podob, kde si kněží a laici budou rovni a kde všichni, ale každý svým způsobem, budou zpřítomňovat Ježíše Krista v našem světě.

Českých bohoslovců je v Nepomucenu jedenáct, a s nimi tam žijí ještě čeští i zahraniční kněží, kteří v Římě dělají různé postgraduály. Cítil jsem se mezi nimi dobře, i když kousek jakéhosi klerikalismu jsem tam vnímal - třeba že do kaple se chodí zásadně v klerikách, při každé slavnější bohoslužbě se používá kadidlo, nebo že se nikdo nemusí starat o věci běžného života díky přímo mateřské péči řeholních sester. Jinak je to ale čistě mužská společnost - kluci si vystačí, je jim spolu dobře, mají i mimo školu bohatý program... Ale tak trochu mně vrtá hlavou, jak to budou zvládat, až se za pár let ocitnou sami na nějaké faře, nebudou tam mít žádné partnery k teologickým diskusím, a taky už jim nebudou vařit řeholní sestry, ale místo toho se kolem nich začnou točit mladá, hezká a zbožná děvčata. Když byli římští bohoslovci před pár týdny na audienci s papežem, tak jim tam dvakrát opakoval, že by měli aspoň víkendy prožívat mezi lidmi ve farnostech - to je ale spíš jen zbožné přání.

Mezi těmi kněžími jsem narazil třeba na Petra Soukala, který provozuje vlastní YouTube kanál. Natáčí tam různá kázání, katecheze, ale třeba i záběry z cest po světě. Docela mě inspiroval, má na to prý skvělou techniku, ale hlavně má co říct. Najdete ho na YouTube pod jménem Don Pietro. Otázka používání nových technologií v pastoraci je tam živá, bohoslovci si uvědomují, že touto cestou se dá oslovit mnohem víc lidí, než kolik jich přijde do kostela, ale zároveň ví, že můžou snadno podlehnout nebezpečí populistického nebo byznysového přístupu. Tak se v duchu ptám, jestli by se neměl klást při jejich formaci větší důraz na mediální výchovu než na krásu liturgie. Nebo jestli by neměli někteří kněží radši opustit kostely, kam skoro nikdo nechodí, a používat sociální sítě jako hlavní pastorační nástroj. Nebo jestli by teologové a biskupové neměli už konečně začít pracovat na pastoračních projektech v mediální oblasti.

Setkal jsem se taky s farářem z Luže ve východních Čechách. Má tam na starosti poutní místo, ale taky velkou rehabilitační léčebnu. Říkal, že pacienti mají zájem o duchovní službu, že rozhovory s nimi se často týkají zásadních životních otázek, ale že na ně nemá tolik času, kolik by potřeboval. Tady jde o kategoriální pastoraci - tedy práci v necírkevních prostředích jako jsou nemocnice, hospice, armáda, věznice, domovy pro seniory apod. Tam všude se setkáváme s lidmi, ve kterých můžeme poznat Ježíše, protože on říká: cokoli jste učinili pro ně, to jste učinili pro mě. Neměli by biskupové vyčleňovat část kněží pro tuto pastoraci a vůbec je neposílat do farností? A neměli by se na takovou službu připravovat i laici - protože k tomu většinou není nutné kněžské svěcení?

Před odjezdem do Říma jsem strávil pár dní v Neratově, na duchovních cvičeních se salesiány spolupracovníky. Byli mezi nimi dva ženatí jáhni, skvělí chlapi, teologicky vzdělaní, se zkušenostmi rodinného života i civilního zaměstnání. Myslím, že rozumí dnešnímu světu mnohem líp než většina celibátních kněží. Tak proč by nemohli mít větší slovo při rozhodování v církvi? Proč by nemohli být vysvěceni na kněze a převzít odpovědnost za svou farnost? Nebo proč by je církev nemohla zaměstnat v mediální nebo kategoriální pastoraci? Ovšem za slušný plat, takový, aby uživili svou rodinu - protože dělník je hoden své mzdy.

Neratovský farář Josef Suchár mi říkal: "Bůh přece stvořil člověka jako muže a ženu, a chtěl, aby plodili děti. Proč tedy církev říká, že my, kteří jsme se manželství zřekli, jsme tím projevili větší oddanost Bohu...? A proč nám mají lidé říkat "otče", když se každých pár let stěhujeme? To je jako kdyby církev souhlasila s tím, že u některých dětí se každých pár let mění táta. A navíc, tím oslovením vzniká dojem, jako by ti dospělí věřící byli pořád malé děti..." Taky témata k zamyšlení...

O prázdninách jsem navštívil francouzskou vesnici Ars, ve které kdysi působil Jan Vianney, svatý farář arský. Když jsem viděl, v jaké chudobě žil, kolik času strávil ve zpovědnici, s jakou starostí varoval lidi před věčným zatracením, tak jsem si říkal: tenhle člověk byl dokonalým vzorem kněze pro 19. století. Ale jaké kněze potřebujeme teď, v 21. století?

Papež František chce, abychom byli církví vycházející. Tedy na rozdíl od faráře arského, který seděl ve zpovědnici a zval lidi do kostela, dnešní kněz by měl vycházet z kostela ven - k lidem, kteří třeba v Boha ani nevěří, ale prožívají těžké situace, hledají smysl toho, co se kolem nich děje, a chytají se různých sekt nebo esoterických skupin. Role kněze už by tedy neměla být svázána s jediným modelem. Potřebujeme kněze pro farnosti, ale taky pro nemocnice, věznice nebo školy, potřebujeme kněze pro rádio a televizi, a taky pro sociální sítě. Potřebujeme kněze na plný úvazek, ale taky takové, kteří pracují v civilních zaměstnáních a ve volném čase třeba předsedají bohoslužbám v malých skupinách. Potřebujeme kněze celibátní, ale i ženaté. A možná, že časem budeme potřebovat v pozici kněze nejenom muže, ale i ženy.

Tím se nakonec dostávám k jádru celého tématu: Druhý vatikánský koncil obnovil téměř zapomenutý pojem všeobecného kněžství věřících, což znamená, že všichni pokřtění mají účast na kněžství Ježíše Krista. Mají tedy prostřednictvím svého vlastního specifického povolání zpřítomňovat Krista ve světě. Nositelé svátostného kněžství nejsou nijak výjimeční nebo privilegovaní lidé, jen byli pověřeni k tomu, aby zpřítomňovali Krista udělováním svátostí - zejména eucharistie a smíření. Proč by se to ale muselo automaticky spojovat s mocenským postavením? Nebo s vyžadováním nadstandardní úcty? Nebo s pocitem, že kněz má vždycky pravdu?