Nový pražský arcibiskup

Když před dvěma lety začínal Stanislav Přibyl jako biskup v Litoměřicích, brali to tam někteří s rezervou: "On tady vydrží tak dva roky, potom půjde do Prahy..." Dnes se to tedy splnilo.

Když byl Stanislav Přibyl generálním sekretářem ČBK a já jsem učil na Jaboku a pracoval jako vězeňský kaplan, tak jsme se čas od času pracovně potkávali. Pak jsem přišel do Teplic, on se v té době staral o obnovu poutního místa Horní Police, takže byl s litoměřickou diecézí stále v čilém kontaktu. Jednou jsme se sešli na jakési neformální akci pro kněze, mně to nedalo a při víně jsem se ho zeptal: "Proč my si pořád vykáme?" On na to: "No, já mám úctu tomu k vašemu věku." "A já zas k těm vašim funkcím." Tak jsme si přiťukli a bylo to. Asi za rok nato se stal litoměřickým biskupem. 

Brzy po nástupu si svolal malou skupinku kněží, kteří koordinovali synodální proces v diecézi. Chtěl slyšet, jak ten proces probíhal. Sešli jsme se několikrát, byly to živé diskuse, otevřené, vstřícné, Stanislav hodně naslouchal. Když jsme se dostali k otázkám kolem celibátu, svěcení žen nebo demokracie v církvi, říkal: "No jo, ale s tím já jako biskup nic nenadělám, to se musí řešit v Římě. Bavme se o tom, co je v mé pravomoci." Tak jsme se vrátili k tomu, jak reorganizovat farnosti, jak předávat odpovědnost jáhnům a laikům, mužům i ženám, jak vycházet vstříc těm, kdo se v církvi necítí doma...

Pak jsem se odstěhoval do Brna, ale zůstali jsme ve spojení. Na dálku jsem sledoval, jak biskup Stanislav komunikuje s lidmi (několikrát navštívil salesiánskou komunitu v Teplicích…), jak připravuje realizaci těch nápadů, o kterých jsme diskutovali. Nemůžu posoudit jeho jednotlivé kroky, natolik už do nich nevidím, ale myslím, že jde dobrým směrem. Mimo jiné mě potěšil jeho letošní novoroční pastýřský list, v němž vyhlašuje Rok smíření - 80 let od často divokého odsunu Němců, který nechal silné stopy právě v Litoměřické diecézi, a od založení Ackermann-Gemeinde, spolku katolíků, kteří si dávají za úkol usilovat o smíření mezi Němci a Čechy v křesťanském duchu.

Potěšilo mě, když jsem od něj dostal esemesku loni na svátek sv. Michaela. Vyměnili jsme si pár zpráv - psal, že se chce znovu zabývat synodními výstupy z farností, udělat synodální setkání kněží, jezdit po fanostech..., "je tolik možností!" Věřím, že z něj to nadšení nevyprchalo a že v Praze na to naváže.

Pražský arcibiskupský stolec je specifický: kromě církevních věcí se arcibiskup vyjadřuje i k veřejnému životu, k politice. I když zrovna není předsedou České biskupské konference (tím je v současné době Josef Nuzík, arcibiskup v Olomouci), tak ho veřejnost vnímá jako hlavu církve u nás. A podle něj posuzuje celou církev. V minulých letech jsme opakovaně prožívali chvíle, kdy jsme s pražským biskupem nesouhlasili, někdy jsme za něj možná i styděli. 

Zvlášt v současné politické konstelaci to bude mít Stanislav velmi náročné. On ale umí být dobrý manažer i diplomat, tak věřím, že se vydá lepší cestou než jeho předchůdci. Modlím se, aby k tomu měl dost odvahy a síly.

A nakonec - teď bude potřeba znovu obsadit Litoměřice! Nuncius na to jistě myslí, snad už má nějaký plán. My budeme zase znovu sledovat ten utajený, nedůstojný proces... Kdo připadá v úvahu? Roman Czudek, současný generální sekretář ČBK? Pokračoval by v tradici, po Holubovi a Přibylovi. Nebo Radek Jurnečka, litoměřický generální vikář, kterého jsem poznal jako desetiletého ministranta, když jsem byl kaplanem v jeho rodných Letovicích?  Ten by měl výhodu dobré znalosti diecéze a mohl by bez prodlení pokračovat v započatých reformách. Zdenek Wasserbauer, pražský pomocný biskup? Nebo někdo úplně jiný? Nechám se překvapit... a taky se za to budu modlit.