O naději

K velikonocům patří naděje. Zelený čtvrtek i Velký pátek jsou dny nejhlubší bolesti, ale stále jimi prosvítá naděje na vzkříšení a na nový život. Před lety jsem přemýšlel o tom, co znamená naděje pro lidi, kteří jsou zavření ve vězení.

V životě může nastat mnoho situací, které považujeme za beznadějné. Jednou z nich je trest odnětí svobody. Pro běžného člověka už samotné uvěznění znamená ztrátu nebo ohrožení většiny jeho životních jistot (rodina, práce, lidské vztahy, ekonomický status, dobré jméno). To může vést k pocitům beznaděje a nesmyslnosti života, často i k depresivním stavům a sebevražedným myšlenkám. Co znamená naděje pro tyto lidi, jejichž životy vypadají zcela beznadějně?

Většina odsouzených si pod slovem naděje představí okamžik svého propuštění a všechno, co nastane po něm. Mnozí tráví hodiny denně plánováním, jak si zařídí život, aby už se nemuseli vracet do výkonu trestu. Jejich představy jsou rozmanité: od klidného rodinného života až po pokračování v trestné činnosti takovým způsobem, aby se nenechali znovu chytit. Jedním z úkolů odborného personálu je kultivovat tuto jejich naději. Na jedné straně ukazovat, že ne všechno, po čem touží, by jim bylo ku prospěchu. Na druhé straně připomínat, že život venku bude náročný a že ne všechny své cíle budou schopni uskutečnit.

Pavel byl dříve násilník a drogový dealer. V průběhu dlouhého trestu dozrál k odhodlání, že s Boží pomocí bude žít jinak než dřív. Své první kroky po propuštění měl detailně naplánované. Skutečnost byla nakonec jiná: na nádraží ho čekali bývalí kamarádi, kteří mu nabídli drogu a prostitutku. Vrátil ke starým praktikám, zanedlouho byl zadržen policií a znovu odsouzen.

Ne vždy končí naděje odsouzených takto beznadějně. Mnozí ji chápou jako přesvědčení, že Bůh jim ve svém milosrdenství stále znovu vychází vstříc, že i kdyby znovu zklamali, bude jim dána nová šance. A že proto má smysl stále znovu začínat.

Petr byl mnoho let závislý na drogách, alkoholu i hazardních hrách. Aby na to měl peníze, dopouštěl se stále větších krádeží. Dostal sedmiletý trest, za vzorné chování a za účast v protidrogové terapii byl po pěti letech propuštěn. Vrátil se ke své partnerce, našel si práci, začal splácet dluhy. Po půl roce reagoval na běžnou partnerskou neshodu tím, že si koupil drogu. Když vystřízlivěl, vrátil se ke slušnému životu, šel ke zpovědi, požádal o pravidelné duchovní rozhovory. Podobná situace se několikrát opakovala, ale Petr to nikdy nevzdal. Sám říká, že kdyby neměl naději v Božím milosrdenství, dávno by ztratil motivaci ke svému boji.

Křesťanská naděje je ovšem nadějí eschatologickou. Směřuje dál než jen k životu po propuštění – odkazuje člověka za horizont pozemského bytí. Tím dává smysl každému okamžiku jeho života, i tomu sebevíce bolestnému. Odsouzený, který přijme tuto dimenzi naděje, se pak nemusí upínat jen ke svému propuštění, ale je schopen plodně a smysluplně prožívat přítomnou chvíli.

Karel je recidivista, křesťanem se stal v minulém trestu, ale pak se dal znovu na cestu zločinu. Velmi ho to mrzí, uvědomuje si svoji křehkost. Zároveň mu vadí beznadějná zakotvenost většiny spoluvězňů v kriminálním smýšlení. Chápe jako svůj úkol, že je v tom nebude podporovat a v rámci svých možností jim ukáže jinou perspektivu. Daří se mu to jen sporadicky, ale pokaždé, když objeví porozumění, prožívá radost a děkuje za to Bohu. Má zdravotní problémy, říká, že na ničem nelpí, klidně může i umřít, protože Bůh mu odpustil. Ale pokud bude žít, chce i na svobodě pomáhat lidem, aby aspoň částečně odčinil zlo, kterého se v minulosti dopouštěl.