O úctě k odlišnosti (4. neděle velikonoční)

V saském městě Pirna, kousek od Děčína, je jeden z historicky prvních nacistických vyhlazovacích táborů: ještě předtím, než byla založena pověstná Osvětim, tam během jednoho roku bylo zavražděno v plynových komorách 14 tisíc lidí s psychiatrickou diagnózou – jejich život neměl pro nacistický režim žádnou hodnotu. Zaměstnanci, kteří tam pracovali, byli pak převeleni do koncentračních táborů v Polsku, aby tam v masovém měřítku aplikovali své zkušenosti.

Dotýkáme se jedné ze základních hodnot, kterou dalo světu křesťanství a kterou dnes přijímá celá lidská civilizace: hodnoty lidské důstojnosti. Neúcta a popírání lidské důstojnosti má mnoho podob a rozměrů: Židé v Antiochii se cítili uraženi, když Pavel hlásal evangelium i pohanům – oni je považovali za občany druhé kategorie, kteří si nezaslouží slyšet Boží slovo. Dnes se možná někteří dobří křesťané cítí uraženi, když papež František myje nohy zločincům ve vězení; nebo když říká, že i ti, jejichž manželství se rozpadlo, mají právo na respekt a pomoc ze strany církve a dokonce na svátosti. Spousta našich spoluobčanů, možná i křesťanů, odmítá přijmout cizince jen proto, že mají jinou barvu pleti nebo jiné náboženství.

Pavel ale říká jasně: přicházíme ke všem, k Židům i nežidům. Ale když vy Židé evangelium odmítáte, obracíme se k pohanům. Když se Ježíš přirovnával k dobrému pastýři, mluvil výslovně o ovcích, které se zatoulaly, skončily zraněné v křoví – a které on s nasazením života vyhledává a zachraňuje. Papež František dokonce celou naši logiku obrací vzhůru nohama: za druhořadé považuje ne ty, kteří jsou tak vnímáni, ale ty, kteří se na ně takto dívají. Když se setkal s delegací italských Romů, řekl jim: "Skuteční druhořadí občané jsou ti, kteří odepisují druhé lidi. Patří do nižší kategorie, protože nedokážou objímat".

Není to snadné, často to ani není v našich silách – kdo z nás je schopen s takovou úctou se dívat na lidi, kteří se vymykají z našich norem a škatulek? Sám mívám veliký problém, když se setkám mezi salesiány, mezi farníky, nebo mezi svými blízkými s někým, kdo má zcela jiné názory a přístupy k životu než já. Úctě k odlišnosti se celý život učím a ani zdaleka to ještě neumím.

Měl jsem zajímavý rozhovor s vězněm, který mi vyprávěl o své nevlastní dceři. Je jí 12 let a má těžkou mentální retardaci: není schopna se o sebe postarat, komunikovat, vyžaduje celodenní péči. Její matka kvůli ní ztratila víru v Boha: "Nemůžu věřit v Boha, který připustí tak strašnou nespravedlnost." Zeptal jsem se, proč ji neumístili do ústavu: "To ne, je to přece moje dítě, miluju ho, chci se o ně starat ze všech sil!" Ta matka, i když odmítla Boha, našla v sobě lásku a úctu k jeho stvoření, které – lidsky řečeno – se mu zjevně nepovedlo. A já věřím, že tato matka najde v Božích očích možná větší úctu než ti, kteří se Bohu klaní, ale lidmi pohrdají.

Jako v tom starém vtipu: přijde k nebeské bráně křesťanský konzervativec. Svatému Petru říká: "Já jsem v pohodě, nekradl jsem, dával jsem na charitu. Černochy nemusím, ale nijak jsem jim neškodil; ženy mám v úctě, pokud se starají o domácnost a nekecají nám do života." Svatý Petr zesmutní: "No, to nevím, jak se na tebe Nejvyšší bude dívat." Proč? "Protože ona je černá."