O vyslyšení modliteb (27. neděle v mezidobí)

04.10.2025

Často máme problém s vyslyšením modliteb. Jednu modlitbu však Bůh vyslyší vždycky: když ho prosíme o odpuštění svých hříchů, kterých z hloubi duše litujeme.

Když slyšíme zprávy ze současné Ukrajiny Gazy a dalších válečných míst, můžeme mít podobný dojem jako při zprávách o Hitlerových koncentračních táborech: na tohle se přece Bůh nemůže dívat! Tolik lidí na celém světě se modlí za zachování míru – a Rusko shazuje smrtící bomby nejen na vojáky, ale na pokojně jednoucí vlaky, na nemocnice nebo nádraží. Habakuk: "Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš; křičím k tobě: Násilí! – ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár." Jaký smysl mají naše modlitby, jaký smysl měly modlitby věřících v celých dějinách, když zlo se i přesto dál rozmáhá? A nejen to zlo, které vytváří lidé, ale i bolest, za kterou nikdo nemůže: kolik lidí – často i mladých – umírá na nebezpečné nemoci nebo během přírodních katastrof! Není férovější smířit se s tím, že Bůh neexistuje? Nebo pokud ano, že je bezmocný?

Na druhé straně: znám člověka, před několika lety obráceného křesťana, nadšeného věřícího, který tvrdí: "Mně zatím Bůh vyslyšel úplně všechny prosby, se kterými jsem se k němu obracel. To jsou samé zázraky! Já v něho nemůžu nevěřit, to bych musel popřít všechny své zkušenosti." Přitom ten člověk vůbec nemá lehký život: trpí vážnou nemocí, sedí ve vězení za své chyby z minulosti, neustále musí odolávat nepochopení a výsměchu od většiny lidí kolem sebe. O něm platí Ježíšova slova: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás."

Jak je to možné? Jak to že někoho dovede bolest a utrpení ke ztrátě víry a jiného naopak k jejímu posílení? Jak to, že modlitby jednoho Bůh slyší a modlitby jiného ne? Problém je možná v tom, že jsme zvyklí hledat u každé činnosti měřitelné výsledky: odpracuju si své hodiny – dostanu za to peníze. Vyplním příslušné papíry a dosáhnu na evropské dotace. Ve výchově dětí nebo v pomáhajících profesích to funguje hůř: vychováváme dvě děti ve stejné rodině, z jednoho vyroste světec a z druhého zločinec. Pracuji s drogově závislými, jeden se z toho dostane, druhý ne. Pokud bych hodnotil svou výchovu, svou práci jen podle výsledku, může mě to frustrovat. Podstatný však není výsledek, ale můj vnitřní postoj: pomáhat druhým lidem má smysl, i když to žádný výsledek nepřináší. Havel: "Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

Tak je to i s naší modlitbou: v dalším textu Ježíš připomíná postoj služebníka, který ví, že na nic nemá nárok; pokud něco od Pána dostane, je to vždycky dar. Záleží tedy na mém vnitřním postoji: buď přicházím k Bohu jako ten, kdo ví nejlépe, co má Bůh udělat – pak odejdu s nepořízenou, protože Bůh má svoji logiku, kterou nemůžu pochopit. Nebo přicházím jako služebník, který nemá nárok na nic – a pak mohu za cokoliv, co Bůh učiní, jen děkovat. Stejně je to s výchovou: pokud mé dítě dozraje v krásného a odpovědného člověka, měl bych za to děkovat Bohu. Pokud se podaří, že některý z mých vězňů změní svůj život, děkuji za to Bohu. Křesťan, který žije v postoji služebníka, má neustále za co děkovat.

Snad můžeme zakončit poukazem na věci veřejné, v souvislosti se svátkem svatého Václava a s výročím smrti Václava Havla. V jednom z komentářů jsem se dočetl: "Nevíme, zda bylo Václavu Havlovi dopřáno nahlédnout v okamžiku posledního výdechu onen dokonalý řád, ale dnes víme, že brzy po jeho odchodu se začaly rýsovat kontury nové éry, jejímž hlavním projevem je rozvrat civilizačního řádu poválečné Evropy." Ten se projevuje tím, že nejsme ochotni přijímat uprchlíky, že si volíme prolhané populisty, že se neumíme jasně postavit k válce na Ukrajině. Ano, v Havlovi odešel náš poslední politik, jemuž byl vlastní postoj služebníka a nikoli pána. Který věřil, jak sám řekl, že "než ztratit čest a identitu, to je lepší zemřít."

Takoví už nejsou. Dnes, jak praví jiný komentátor, "máme naopak zásobu pošetilých starců, vzdělaných samožerů," a mohli bychom dodat: politických byznysmenů "všeho věku. Je to naštěstí dočasné: vyrovnaně klidní staří bojovníci se zase objeví. Je to druh lidí, který zraje pomalu. (Už začínají být vidět, jen zatím nedobojovali své zápasy a ke smíření na konci cesty se cítí být daleko.)" Díky za tato nadějná slova! I já věřím, že takoví lidé mezi námi zrají. Ale budou potřebovat odvahu, aby mohli veřejně vzdorovat většinové mentalitě. A my budeme potřebovat moudrost, abychom si jich všimli a dali jim svůj hlas ve volbách. Včera se nám to nepodařilo, bylo nás příliš málo. Ale není všem dnům konec...