Obnovit společenství církve (2. neděle vánoční)

O vánocích roku 1919 se téměř v tisícovce kostelů v Čechách a na Moravě slavila půlnoční mše v češtině - na výzvu reformních kněží v čele s Karlem Farským, přes zákaz arcibiskupa Kordače. Dochovalo se mnoho svědectví o tom, jak ji lidé přijímali s velkým dojetím. 

Tato česká liturgická reforma, provedená cestou činu, vyústila v založení nové církve Československé 8. ledna 1920. Svědčí to o tom, že v katolické církvi, která byla po staletí domovem většiny občanů, se lidé přestávali cítit jako doma. Vzdalovala se od jejich všední reality nejen jazykem, ale i bohatstvím, politickým vlivem a nesrozumitelnými názory. Musel přijít koncil, aby něco změnil, a doznívání krize prožíváme ještě dnes.

Můžeme se ptát: je pro mě dnes moje církev domovem? Cítím se v ní dobře? Mám v ní přátele, na které se můžu spolehnout i v těžkých dobách? Je mně církev oporou? Mohu v ní rozvíjet svoje schopnosti, vyvíjet vlastní aktivity, motivuje mě k dobrému?

Dnešní texty ukazují, jak klíčové místo má církev v Božím plánu spásy. Když se Bůh rozhodl předat svou moudrost člověku, nedal ji nějakému géniovi, který by ji šířil kolem sebe, ale dal ji lidskému společenství, vytvořil komunitu, v níž vládla Boží moudrost: "Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví."

Když Ježíš chtěl předat radostnou zvěst lidem, vytvořil církev, a Pavel pak chválí křesťany za to, že uchovávají víru v Krista, ale také za to, že mají odvahu vytvářet alternativní společnost: "Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách."

Ano, křesťanem nemůže být člověk sám, křesťanství existuje jen jako společenství. Ještě před 150 lety byl pro většinu lidí jediným prostorem, kde se pravidelně scházeli se svou obcí, kostel. Když se přestávali cítit v církvi doma a kostely opouštěli, začali ztrácet pocit sounáležitosti a stávali se individualisty. Kdosi vtipně napsal, že jsme si "sousedů přestali všímat zhruba ve stejné době, kdy jsme přestali společně vzývat svá božstva".

Máme před sebou velký úkol: obnovit společenství církve, abychom se v ní cítili doma a aby nám byla zázemím. A zároveň vytvořit církev takovou, aby přinášela alternativu k názorům a k životnímu stylu současnosti; aby šířila světlo, které lidstvu přinesl Ježíš: "V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila." Jako jednotlivci nezměníme naši politickou kulturu, neovlivníme výsledky voleb, nezastavíme globální oteplování, nezvýšíme porodnost ani nesnížíme rozvodovost. Jako církev to všechno ovlivnit můžeme. Předpokladem je, aby církev byla naším domovem.

A na začátku musí být sebereflexe, zpytování svědomí, přiznání chyb, které jsme jako církev udělali a stále děláme. Inspirací může být patriarcha Tomáš Butta, který ve svém poselství ke 100. výročí vzniku Církve československé husitské řekl: "Myslíme na ty, kteří v církvi zažili nějaké zklamání a pocítili křivdu, zatrpkli a církev nenaplnila jejich představy a přání. Ať již je příčina toho na kterékoli straně, prosíme, aby naše lidské selhání a nedokonalost nebránily druhým v cestě k pravému Světlu – k Ježíši Kristu."