Od pastýřů k prorokům

Co můžeme očekávat od nové generace našich biskupů?

Minulý pátek bylo zveřejněno jmenování nového olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka. Je to už třetí nový biskup za posledních 7 měsíců: loni v červenci Martin David v Ostravě, v prosinci Stanislav Přibyl v Litoměřicích a teď Olomouc.

Vzpomněl jsem si přitom na svůj komentář s názvem Od monarchů k pastýřům, který jsem tady měl 16. 2. 2022. Na konci jsem říkal, že "by u nás mělo dojít v nejbližší době k výměně na pěti biskupských postech: kromě pražského a brněnského taky v Litoměřicích, Ostravě a Olomouci. Tak se modleme, aby na jejich místa nastoupili ne monarchové, ale skuteční pastýři naplnění Božím duchem. A aby ten proces, který povede k jejich jmenování, byl pro nás aspoň trochu pochopitelný."

Dnes, po dvou letech, jsou všechna ta místa obsazená. Takže – naplnily se naše modlitby? Začnu u toho procesu. Pokud vím, tak probíhá stále stejným způsobem: pořád je stejně utajený a nejsou do něj transparentním způsobem zapojeni kněží a věřící z diecéze, které se to týká. A stále znovu prožíváme ten závěrečný rituál, kdy se nám slavnostně sdělí jméno a všichni musíme jásat nad tím, jak dobře to Duch svatý rozhodl. Protože jsme se za to přece rok a půl modlili!

Za sebe musím říct, že celý ten proces považuju za nedůstojné divadlo, které už v současné církvi nemá co dělat. Když stále mluvíme o tom, že každý je nositelem důstojnosti vycházející ze křtu a každý je také povolán ke spoluodpovědnosti za poslání církve, jak je možné, že v tak zásadní věci jako je nominace biskupů nám není tato spoluodpovědnost umožněna? Na synodě "zaznívají požadavky na rozšíření konzultací s věřícím Božím lidem a na to, aby se do procesu konzultací zapojil větší počet laiků a zasvěcených osob." Jenže tento synodní hlas zatím do české církve nedorazil.

Ale pojďme dál: zkusme se ptát, jaké biskupy potřebuje dnešní církev, a zda ti, kdo byli jmenováni, tuto představu naplňují. Především potřebujeme biskupy, kteří budou prosazovat synodální reformu církve. Tak to výslovně určuje závěrečná zpráva z loňské synody (12): "Biskup má nezastupitelnou úlohu při oživování a animování synodálního procesu v místní církvi. Přesvědčení, s nímž biskup sám přijímá synodální přístup, a styl, jímž uplatňuje autoritu, pak rozhodujícím způsobem ovlivní to, jak se do synodálního procesu zapojí kněží a jáhni, věřící laici – muži i ženy – a zasvěcené osoby. Biskup je povolán být pro všechny příkladem synodality."

To jsou velmi jasná slova. U těch nových biskupů zatím nějaké výrazné projevy synodality nevidím, ale Stanislav Přibyl se nedávno vyjádřil slibně: "Každý z nás jsme obdarovaný Bohem. Nikdo není jen do počtu. Lidské síly a charismata jsou "vzácné statky". Jsem proto přesvědčen, že je třeba dát šanci na podíl na aktivnějším životě církve všem. K tomu bude třeba hodně naslouchání. Existuje přesvědčení až klišé, že "nejsou lidi". Udělám všechno pro to, aby se ukázalo, že lidí je sice možná méně než jinde, ale že Pán žehná všude." Tak pokud se mu podaří ty lidi najít, zaměstnat a taky slušně zaplatit, tak bude mít můj obdiv!

Vzhledem k situaci církve u nás bych považoval za další kritérium pro volbu biskupa, aby to byl člověk, který vidí dopředu, který má jakousi prorockou vizi. Který tedy vnímá, jak nám ubývají lidé v kostelích, jak máme stále méně kněží, jak postupně ztrácíme finanční zdroje, jak jsme málo věrohodní pro sekulární společnost. Tohle všechno by měl biskup mít na mysli, a v dialogu se všemi věřícími přemýšlet, jak na to reagovat. A zase, zatím mám dojem, že naši biskupové můžou být možná dobrými pastýři svým stárnoucím a umírajícím ovečkám, můžou být možná i aktivními udržovateli současného systému, ale ten prorocký přesah u nich moc nevidím – snad s výjimkou biskupa plzeňského a brněnského. Ale věřím, že dobro je nakažlivé, a jestli máme aspoň dva, kteří myslí na budoucnost, tak se třeba ti další nechají od nich inspirovat.

Ovšem biskup není jen správcem své diecéze, on je taky členem biskupské konference, která udává tón katolické církvi v celém Česku, a má taky zásadní vliv na to, jak tu církev vnímá veřejnost. Biskupové společně plánují různé pastorační strategie, vyjadřují se k veřejnému dění. Biskupská konference je přitom kolektivní orgán, rozhoduje se tam hlasováním a nikdo nemá právo veta. Takže velmi záleží na tom, k jakému názoru se přikloní každý nově příchozí biskup, zvlášť v těch kontroverzních tématech. Třeba zrovna tento týden ČBK znovu odmítla zřízení nezávislé komise, která by zmapovala případy sexuálního násilí v církvi. Myslím, že to je špatné rozhodnutí, že by naopak církvi pomohlo, kdyby se ty věci vyjasnily. Byl bych moc rád, kdyby naši biskupové ukazovali církev srozumitelnou, otevřenou, milosrdnou.

No, když se na to teď podívám, tak si říkám, jestli toho nechceme příliš moc: biskup má být schopný manažer, milující otec, motor synodního procesu, člověk s prorockou vizí, mediálně zdatný, a to ještě nemluvíme o penězích, za které taky má biskup odpovědnost. Tak prosím, buďme k nim taky milosrdní a nečekejme nemožné.

Možná s tím souvisí ještě jedna věc: stáří. Konkrétně tedy věk, kdy se člověk stává biskupem. Spousta věcí se dnes mění strašně rychle, a starší člověk nestačí tak rychle reagovat. V politice, v byznysu, ale i v církvi potřebujeme mít v klíčových rolích mladší lidi. Jenže: když se někdo v pětatřiceti stane biskupem, musel by pak na tom stolci sedět, podle současných církevních zákonů, celých čtyřicet let! A to by asi nikomu neprospělo. Proto se jmenují biskupové starší, ale těm zase může scházet ten mladistvý elán. Myslím, že by to vyřešilo omezené funkční období, podobně jako to mají provinciálové v řádech. Pak bychom mohli mít i mladé biskupy a zároveň by jim ta mitra nemohla moc přirůst k hlavě, protože by se pak zase vraceli do nižších funkcí.

Když se teď podívám na naše diecéze, tak poslední generační výměna nás ještě čeká v Praze. Jan Graubner měl loni 75 let a už podal rezignaci. Všichni ostatní biskupové jsou narození mezi roky 1958 a 71, většina z nich bude odcházet do důchodu až po roce 2040.

Minulou sobotu jsem byl v Plzni – pozvali mě, abych tam přednášel a diskutoval o synodě s laickými pastoračními pracovníky. Bylo to velmi živé a příjemné sdílení. Viděl jsem, že když si biskup vytvoří kolem sebe dobrý tým, když dá lidem prostor k aktivitě a k realizaci jejich vlastních nápadů, když přijímá i ty, kdo jsou často vytlačovaní na okraj, tak ta církev žije, a postupně se probouzejí i ti, kteří by jinak zůstali pasivní. Tato zkušenost mně taky potvrdila, že ta role biskupa je naprosto zásadní, spoustu věcí může ovlivnit – jak dobrým směrem, tak samozřejmě i špatným. Tam, kde je biskup pasivní, nebo kde chce sám o všem rozhodovat, tam církev živoří. Ale tam, kde je biskup aktivní, a kde otvírá prostor i ostatním, tam církev žije. Tak přeju nám všem abychom spolu se svými biskupy tvořili živou církev.