Odcizení mezi církví a mládeží

15.06.2024

Ve své disertační práci v roce 2005 jsem se zabýval pastorací mládeže. Knižně byla vydána pod názvem ZTRACENÁ GENERACE? O duchovním dialogu mezi českou mládeží a katolickou církví. Její téma je stále aktuální. Proto zde budu postupně publikovat některé kapitoly.

ODCIZENÍ MEZI CÍRKVÍ A MLÁDEŽÍ

Církev nemůže existovat mimo kulturu – jako společnost tvořená lidmi má vždy nějakou kulturní tvář. Disponuje-li církev v některé společnosti významným postavením a vysokou důvěrou velké části obyvatelstva, pak i její kulturní tvář je z velké části totožná s kulturou dané společnosti. Tvoří-li naopak menšinu, která je z různých důvodů vytlačována na okraj společnosti, má přirozenou tendenci upevňovat svou vlastní identitu a zvýrazňovat ty prvky své kultury, které jsou odlišné od kultury většinové. Tak se může stát, že církev v zájmu upevnění své institucionální stability a prohloubení identifikace svých členů s vlastním myšlenkovým systémem postupně vytvoří subkulturu, příp. kontrakulturu, která se bude spíše vymezovat vůči většinové kultuře než ji spolutvořit. Přestože lze chápat tuto tendenci jako přirozený sebezáchovný mechanismus, mohla by vést ve svých důsledcích k oslabení schopnosti komunikace církve se společností a zmenšení prostoru pro jejich vzájemné ovlivňování. Církev by se tím dostala do nebezpečí, že přestane být "solí země",[1] a tak bude ohrožena realizace jejího evangelizačního poslání.[2]

Do této sociální pozice menšiny, která je stále víc odsunována na okraj veřejného zájmu,se postupně dostává katolická církev ve většině evropských zemí, dokonce i v těch, které jsou tradičně považovány za opory katolicismu. Např. irský teolog Michael Paul GALLAGHER se domnívá, že to, co většinou označujeme jako krizi víry, je spíše krizí toho, jak je víra zprostředkována. Je přesvědčen, že jde o "problém vzájemné komunikace, přičemž se prohlubuje propast mezi světem lidí a církevním světem."[3] Tezi o dvou různých světech v rámci jedné společnosti lze v jazyce současné kulturní antropologie formulovat také jako tezi o dvou různých subkulturách v rámci jedné společné kultury. Citované tvrzení je ovšem odvážné: přiznává, že velkou část odpovědnosti za krizi víry současného člověka nese sama církev, a to tím, že nedisponuje komunikačními nástroji, které by jí umožnily předávat lidem své poselství dostatečně srozumitelným způsobem.

Platnost tohoto tvrzení lze dokumentovat především na mládeži: velká část mladých lidí prožívá církev jako skutečnost, která je vzdálená jejich životní realitě – necítí se v ní jako doma, nýbrž jako v cizím prostředí. Pokud žijí v tradičním křesťanském prostředí (což u nás – na rozdíl od Irska, o němž píše GALLAGHER – platí pouze pro některé regiony), většinou prožívají svou víru "na úrovni prázdné povinnosti, jako příčinu povrchnosti a nudy".[4] Často se tvrdí, že mladí lidé se od světa víry a církve odcizili.[5] Je však třeba položit si provokativní otázku: Kdo se komu odcizil? GALLAGHER tvrdí, že "lhostejnost v sobě obsahuje dvojí odtažitost – odtažitost náboženství od dnešního života lidí a odtažitost lidí od náboženského života".[6] AZEVEDO pak říká přímo: "Neměli bychom spíše celou otázku obrátit a ptát se sebe sama, zda církev neopustila lidstvo? Nebyla to sama církev, která v zájmu udržení svého kulturně tvarovaného modelu své instituce a svých symbolických, rituálních, soudních a organizačních vzorců, nebyla to ona sama, kdo se původně distancoval od lidí, a tak je zbavila možnosti dosáhnout spásy?"[7]

[1] Srov. Mt 5,13.

[2] Na toto nebezpečí upozorňoval už bývalý hlavní představený Salesiánů Dona Boska Egidio VIGANÓ: "Čím více se nějaká kultura uzavře sama do sebe, tím více se v budoucnosti dostane na okraj společnosti." AMATO, Angelo, STRUS, Andrzej, a cura. Inculturazione e formazione salesiana. Dossier dell´incontro di Roma (12-17 settembre 1983). Roma: Editrice SDB, 1984 (ISBN neuvedeno), s. 407. Před tendencí k uzavřenosti varuje také Joseph RATZINGER, který navrhuje představu církve sice malé, ale otevřené: "Budeme se muset smířit s určitými ztrátami, ale vždycky zůstaneme církví otevřenou. Církev nesmí být uzavřená skupina, která si stačí sama. Především budeme muset být misionářští – v tom smyslu, že budeme společnosti stavět před oči hodnoty, které by měly tvořit její svědomí, hodnoty, které tvoří základnu její politické existence i skutečně lidské pospolitosti." (RATZINGER, Bůh a svět, s. 302.)

[3] GALLAGHER, Michael Paul. Křesťanství a moderní kultura. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2004, ISBN 80-86715-22-1, s. 64.

[4] Tamtéž.

[5] AZEVEDO, Marcello de Carvalho. Inkulturace a požadavky modernosti. Olomouc: Centrum Aletti, 2000, ISBN 80-86045-44-7, s. 21.

[6] GALLAGHER, Křesťanství a moderní kultura, s. 62.

[7] AZEVEDO, op. cit., s. 21.