Odlišnost není nebezpečí, ale bohatství

Cesta do budoucnosti není v tom, že budeme posilovat vlastní katolickou nebo protestantskou nebo jinou identitu a stavět kolem sebe zdi. Ale naopak, že budeme ve vzájemné úctě čerpat z bohatství mnoha křesťanských tradic, jak nám je ukazují různé osobnosti, světci a duchovní hnutí v dějinách i v současnosti.

Minulý týden jsem se zúčastnil pohřbu Ivana Štampacha. Znali jsme se víc než dvacet let, protože učil na Jaboku religionistiku. Studenti ho považovali za jednoho z nejlepších pedagogů. Zároveň to byl rozporuplný člověk: postupně musel odejít z pražské teologické fakulty, pak z řádu dominikánů i z římskokatolické církve. Formálně zůstal u starokatolíků, ale lidsky by napojen spíš na Obec křesťanů, kde měl i pohřeb. Je to malé společenství, které se hlásí k Ježíši Kristu, ale nepovažuje se za církev vázanou určitým vyznáním, ale za obec otevřenou všem lidem bez ohledu na rozdíly v jejich konkrétních náboženských představách.

Tohle přesně vyhovovalo Ivanově spiritualitě. Říkal, že se jen s výhradami někam zařazuje. "Tuším hlubinu skutečnosti, Světlo, v němž je vše doma. Tato božská skutečnost však není pro mne Vševládcem a my lidé bídnými červy plazícími se v prachu u podnoží jeho trůnu. Je duchovním zdrojem a obsahem přírody, je i naši vlastní hlubinou. Vše přesahuje a zároveň obklopuje a zahrnuje. Je to Život sám." Ano, takhle to měl Ivan Štampach, a proto si rozuměl s lidmi duchovně žijícími a duchovně hledajícími, napříč křesťanskými církvemi i celým náboženským spektrem. A mnohé z nich inspiroval. Na jeho pohřbu se četla buddhistická sútra, židovská modlitba i texty z Bible, zpíval se latinský chorál a dvakrát jsme se společně modlili Otče náš. Vtipně ho charakterizoval starokatolický kněz Petr Jan Vinš, jeho projev si můžete přečíst v dnešním Katolickém týdeníku. A i když Ivan už dávno odešel z dominikánského řádu, tak tam Benedikt Mohelník přečetl i poselství jejich současného provinciála Lukáše Fošuma.

Ještě bych chtěl citovat vyjádření Adama Borziče, které docela přesně vystihuje i můj vlastní přístup: "Mystika se podle Ivana neodděluje od politiky a společnosti, nýbrž se stává zdrojem odvahy k odporu vůči nespravedlnosti, útlaku a lhostejnosti. Kontemplace a angažovanost netvoří protiklady, ale dvě strany téže duchovní cesty: čím hlouběji člověk zakouší tajemství bytí, tím méně se může smířit se světem, který toto tajemství popírá."

Proč o tom mluvím? Protože se teď v lednu modlíme za jednotu křesťanů, na mnoha místech se scházejí věřící z různých církví a hledají cesty k vzájemnému porozumění, respektu, spolupráci. A příběh Ivana Štampacha ukazuje, že cesta do budoucnosti není v tom, že budeme posilovat vlastní katolickou, nebo protestantskou nebo jinou identitu a stavět kolem sebe zdi. Ale naopak, že budeme společně čerpat z duchovních zdrojů, které máme všichni k dispozici. My křesťané především z Božího slova a z bohatství mnoha křesťanských tradic, jak nám je ukazují různé osobnosti, světci a duchovní hnutí v dějinách i v současnosti.

Já k tomu mám docela zásadní zkušenost z vězeňské pastorace. Mezi kaplany je zhruba polovina katolíků, ostatní jsou duchovní asi z deseti dalších církví. Vězni ale nerozlišují, kdo patří do které církve. Ode všech kaplanů očekávají stejné služby, takže když se někdo třeba stěhuje z věznice, kde byl kaplanem katolík, do jiné, kde je evangelík nebo adventista, tak většinou ten rozdíl nepozná. Všichni k nim projevujeme se stejnou vstřícností, všichni se s nimi modlíme, čteme Bibli, mluvíme o víře. Problémem můžou být svátosti, hlavně eucharistie a zpověď. Ale i to umíme řešit: pokud je nějaký vězeň katolík a projeví zájem o svátosti, což se stává spíš výjimečně, tak mu kaplan, který zrovna není katolík, zajistí návštěvu kněze.

To všechno máme ošetřené i v kodexu ekumenické spolupráce, kde se říká, že zúčastněné církve "jsou si navzájem rovny, požívají stejných práv a povinností, a taky plně respektují vzájemné teologické i pastorační odlišnosti, aniž by si nárokovaly prosazování svých vlastních specifik na úkor druhých."

Zároveň se bohužel stále setkávám s tím, že někteří křesťané mluví o jiné církvi pohrdavým, někdy až odsuzujícím způsobem. Zvlášť na sociálních sítích je to někdy hodně smutné čtení. Myslím, že tady platí stejný princip, jako když se bavíme o imigrantech nebo o homosexuálech: dokud ty lidi zblízka nepotkám, nemluvím s nimi, něco s nimi neprožiju, tak mám vůči nim spoustu předsudků. Když ale tu bariéru prolomím, tak zjistím, že jsou to lidé jako já, s podobnými starostmi, bolestmi i slabostmi, že stejně jako já hledají, jak naplnit svůj život. A pokud jde o křesťany, tak většinou stejně jako já přemýšlí o tom, jak žít s Bohem, jak rozumět jeho slovu, případně jak inspirovat svou vírou další lidi.

Díky spolupráci Jaboku s Evangelickou teologickou fakultou jsem mohl zblízka poznat spoustu protestantských teologů. A ty diskuse na výjezdech večer u vína byly často kouzelné a inspirativní. V Teplicích jsme zase měli ekumenické společenství chlapů, scházeli jsme se každý měsíc, zvali jsme si hosty, a často jsme zjišťovali, že to, co jsme si mysleli o těch druhých, vlastně vůbec nebyla pravda. Vybavuju si třeba jednu diskusi o půstu, kdy se ukázalo, že někteří evangelíci o něm přemýšlí mnohem víc a stanovují si mnohem těžší úkoly než my katolíci, kteří máme ten půst přesně předepsaný. No, a díky tomu všemu si dnes taky v mnoha věcech víc rozumím s některými evangelíky než s některými katolíky.

To se dostávám k další věci, která už souvisí se současnými kulturními válkami: hranice názorových rozdílnosti často nejde mezi církvemi, ale uvnitř církví. Třeba v Americe většina evangelikálů a zhruba polovina katolíků podporuje prezidenta Trumpa. Jiné evangelické církve, stejně jako ta druhá polovina katolíků, Trumpovu politiku odmítají. Nebo: Světové vedení Adventistů vydalo v roce 2015 dokument, kde se hlásí k doslovnému výkladu prvních kapitol Bible a zcela odmítají vývojovou teorii. Když jsem se ale o tom bavil s jedním jejich duchovním, tak mi řekl: "Jo, oni tam nahoře to tak rozhodli, ale většina z nás to nebere vážně."

Ten vzájemný respekt ale má taky hranice. Když nějaká církev nebo část církve opravdu zásadně překračuje klíčové křesťanské hodnoty, tak se vůči tomu musí ti ostatní nějak vymezit. To se stalo před měsícem, když generální tajemník Světové rady církví odmítl ideologii tzv. ruského světa, kterou podporuje moskevský pravoslavný patriarcha Kirill a velká část jeho církve. Bohužel i u nás to někteří pravoslavní vidí podobně. Najdeme takové i mezi katolickými kněžími, ale to jsou, aspoň doufám, spíš výjimky.

Když jsem začal pohřbem, tak skončím stejně: zítra má pohřeb můj spolubratr a dlouholetý kamarád, salesián Vojtěch Glogar. To byl, na rozdíl od Štampacha, pevně zakotvený katolík, řeholník, kněz, který věrně dodržoval všechny tradice a předpisy. Když jsme spolu žili v teplické komunitě, tak vždycky jako první přicházel na naše společné modlitby do kaple. A zároveň to byl velmi pokorný, laskavý člověk. Se Štampachem se nejspíš nikdy nepotkal. Ale věřím, že i kdyby se ti dva setkali, tak by měli k sobě navzájem úctu. Protože oba byli zakotvení v Bohu. A pro mě jsou oba inspirací: jak Ivan svou mimořádností, tak Vojtěch svou řádností.