Odvaha k nejistotě

Autorita v církvi nemá kontrolovat a svazovat. Má podporovat svobodu, tvořivost a růst.

Zároveň byl zveřejněn seznam účastníků synody: hlasovací právo bude mít celkem 375 lidí, z toho 275 biskupů, více než 50 kněží, řeholníků a řeholnic a taky 45 laiků a laiček. To je úplně nový prvek, na všech předchozích synodách mohli hlasovat pouze biskupové. Vzpomněl jsem si přitom na ten debakl našeho národního církevního sněmu v roce 2005. Tam mohli hlasovat taky pouze biskupové, i když jich byla jen asi šestina ze všech účastníků. A podařilo se jim většinu rozumných návrhů smést ze stolu.

Základní myšlenkou toho dokumentu Instrumentum laboris je společná a rovná důstojnost všech členů církve – v článku 20 se doslova říká: "To, co se s velkou silou ozývá ze všech kontinentů, je vědomí, že synodální církev je založena na uznání společné důstojnosti plynoucí ze křtu, který ze všech, kdo jej přijali, činí Boží syny a dcery, členy Boží rodiny, a tedy bratry a sestry v Kristu, v nichž přebývá jeden Duch a kteří jsou vysláni plnit společné poslání. Řečeno Pavlovým jazykem, "všichni jsme byli pokřtěni v jedno tělo – Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní" a já bych dodal: muži nebo ženy, laici nebo klérus – "všichni jsme byli napojeni jedním Duchem" (1K 12,13).

Toto chápání církve má nejen biblický a teologický základ, ale vychází taky z uznání, že všichni dospělí křesťané jsou skutečně dospělí lidé. Dosavadní pojetí církve stálo na modelu dobrého pastýře, který ví, co jeho ovce potřebují, a moudře jim to poskytuje. Stará se o ně podobně, jako se starají rodiče o své děti. Nebo král o své poddané. Jenže tento paternalistický přístup naše společnost už dávno opustila. Volíme si a kontrolujeme ty, kdo nám vládnou, sami se rozhodujeme o důležitých životních krocích. Jako křesťané si uvědomujeme svou závislost na Bohu; ta by však neměla být ztotožňována se závislostí na církvi, jejíž institucionální podoba je lidským dílem. Tak jako se dítě jednou odpoutá od svých rodičů a přijme odpovědnost za svůj život, tak také dospělý křesťan se odpoutá od pasivní závislosti na církvi a přijme aktivní odpovědnost: jak za rozvoj vlastní víry, tak za rozvoj své církve. Už tedy nerozhodují jen samotní pastýři, ale počítají se spoluprací, a tedy také s odlišnou zkušeností a kritickým hlasem ostatních křesťanů.

Další klíčová myšlenka dokumentu vyzývá k tomu, abychom přijali pluralitu ne jako ohrožení, ale jako dar. Výstižně to vyjadřuje článek 25: "Synodální církev je povolána uskutečňovat kulturu setkání a dialogu s věřícími jiných náboženství a s kulturami a společnostmi, v nichž je zakořeněna, ale především mezi mnoha odlišnostmi, které procházejí samotnou církví. Tato církev se nebojí rozmanitosti, kterou v sobě nese, ale váží si jí, aniž by ji nutila k uniformitě."

Stále znovu sleduju snahu některých lidí v církvi vidět věci jen jako černé nebo bílé, vymezit se proti odlišným názorům, bojovat ve jménu údajné pravdy proti všem, kdo s ní nesouhlasí. A ještě to považovat za hrdinství, protože přece bojují ve jménu Božím! V synodních diskusích se to týká témat jako sexualita a gender, kněžský celibát a svěcení žen, podoba liturgických obřadů, srozumitelnost jazyka, způsob uplatňování moci atd. Někteří říkají: to všechno je přece vůle Boží, nemáme právo to měnit, je to pevně stanoveno v Katechismu a v Kodexu kanonického práva. Jen musíme důsledně podle toho jednat.

Jenže synoda naopak říká, že to všechno jsou témata k diskusi, otázky, které musíme znovu otevřít, abychom poznali, jaká řešení od nás Bůh očekává právě dnes. V článku 28 se dočteme, že "pro synodální církev je charakteristická schopnost zvládat napětí, aniž by se jím nechala rozdrtit." A dál: "Snaha jít společně nás přivádí do kontaktu se zdravým neklidem z neúplnosti, s vědomím, že je ještě mnoho věcí, jejichž tíhu nejsme schopni nést nebo unést. Stojíme tváří v tvář nevyčerpatelnému a svatému Božímu tajemství a musíme zůstat otevřeni jeho překvapením. To platí i pro otázky, které synodní proces vynesl na světlo."

Ano, unést napětí! Mít odvahu k nejistotě! Smířit se s tím, že ne ve všem musíme mít hned jasno. To taky znamená připustit, že v některých věcech se můžou názory věřících legitimně lišit. Jednoduchý příklad: církev nabízí dvě možnosti, jak přijímat eucharistii – na ruku nebo do úst. Já se pro některou rozhodnu a mám k tomu své důvody. Ale zároveň budu respektovat, že někdo jiný se rozhodne jinak. A nebudu mu to vyčítat, nebudu ho obviňovat z nevěrnosti či neúcty. Jak jsme to teď bohužel mohli vidět v rozhovoru s biskupem Schneiderem, který se šíří po slovenském internetu.

Ještě jedno klíčové téma připomenu, a tím je autorita. Článek 57 dokumentu Instrumentum laboris říká, že "Slovo "autorita" označuje schopnost umožnit druhým růst, a proto je službou jedinečnosti každého člověka, podporující tvořivost, a nikoliv formou kontroly, která ji blokuje; je službou vytváření osobní svobody, a ne svazováním, které ji omezuje." No, když si představím, jak funguje církevní autorita dnes, tak to je dost jiná realita. Dokument proto taky počítá se změnou některých ustanovení kanonického práva; říká, že je třeba (S. 56) "obnovit rovnováhu mezi principem autority, který je v současné legislativě silně potvrzen, a principem participace; posílit synodální orientaci již existujících institucí; vytvořit nové instituce, pokud se to jeví jako nezbytné pro potřeby života společenství." Tak uvidíme, jak s takovými návrhy synoda naloží.

Naději, že se snad aspoň některé z nich podaří uskutečnit, vidím v personálních změnách, které dělá papež František. Teď třeba nastupuje do funkce nový prefekt dikasteria pro nauku víry Victor Emanuel Fernandez. Je to papežův dávný přítel, který stejně jako on pochází z Argentiny a je známý svými otevřenými názory a svou vstřícností k lidem na okraji. František bez obalu říká, že toto dikasterium dříve používalo nemorální metody, když se místo podpory teologického poznání stíhaly případné doktrinální omyly. Nový prefekt má naopak zajistit, aby "církev rostla v interpretaci zjeveného slova a v chápání pravdy, aniž by to však znamenalo vnucování jediného způsobu vyjádření. Vždyť různé směry filozofického, teologického a pastoračního myšlení, pokud se nechají v úctě a lásce uvádět Duchem do souladu, mohou přispět k růstu církve. Tento harmonický růst zachová křesťanské učení účinněji než jakýkoli kontrolní mechanismus."

Tohle dal papež za úkol vrcholnému úřadu, který kdysi nesl známý název Svatá inkvizice. Po staletí se vyznačoval tím, že kontroloval a trestal. Dnes by měl naopak podporovat svobodné myšlení. Tak na takovou církev se docela těším. Jen si nejsem jistý, kdy dorazí až k nám, když vidím, jak se tady zachází třeba s Tomášem Petráčkem. Ale snad se taky dočkáme.