Opravdu církev povolila rozvody?

V plzeňské diecézi se otvírá možnost přijímání svátostí pro manžele, kteří žijí v novém neregulérním svazku. Je to podpora hříchu, nebo projev milosrdenství?

Na první neděli postní vydal plzeňský biskup Tomáš Holub pastýřský list, v němž nabízí přístup ke svátostem i lidem, kteří žijí v církevně neregulérním partnerském svazku. Okamžitě se kolem toho strhla vášnivá diskuse. Jedni označují Holuba za heretika, který nebere vážně Boží přikázání: cizoložství je přece smrtelný hřích! A když někdo žije s jinou partnerkou než s tou, se kterou měl církevní svatbu, tak žije ve hříchu! Druzí mu naopak vytýkají přílišnou přísnost, protože o tom, co je správné, se přece dospělý člověk rozhoduje ve svém svědomí. A nepotřebuje, aby mu do toho mluvil nějaký kněz či biskup.

Takže, o co vlastně jde? Východiskem pro to rozhodnutí je apoštolská exhortace papeže Františka Amoris Laetitia, kde se mluví lidech, jejichž manželství z různých důvodů ztroskotalo. Někteří si našli nového partnera a uzavřeli s ním civilní sňatek, ale dál zůstávají věřícími katolíky a touží po svátostném životě. Papež říká, že tito lidé "se mohou nacházet ve velmi odlišných situacích, které je potřeba pastoračně rozlišovat." A jako příklad uvádí "druhý svazek upevněný delším trváním, s novými dětmi, s prokazatelnou věrností, velkorysou obětavostí, úsilím o křesťanský život, s vědomím neregulérnosti své situace, ale zároveň velkých obtíží, které by nastaly v případě návratu zpět, včetně vnímání nového provinění ve svědomí." Církev si je vědoma situací, v nichž "se muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni".

A dál papež přináší důležité rozlišení mezi objektivní situací hříchu a subjektivním postojem lidského svědomí: "Proto už není možno říkat, že všichni, kdo se nacházejí v nějaké situaci zvané "neregulérní", žijí ve stavu smrtelného hříchu a ztratili milost posvěcující." A pastýř se u nich nemůže spokojit jenom "s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. V důsledku podmíněností a polehčujících faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu – který není subjektivně přičitatelný, nebo aspoň ne plně – může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve." A k tomu papež dodává ve slavné poznámce pod čarou číslo 351, že "v určitých případech by to mohla být také svátostná pomoc."

Na základě tohoto textu z roku 2016 vydávají postupně různé biskupské konference konkrétní pokyny, jak mají kněží v takových případech postupovat. Jedni z prvních byli biskupové z papežovy rodné Argentiny. Svůj návrh mu poslali k posouzení a on jim odpověděl, že to přesně odpovídá jeho úmyslům. Napsal jim, že "nejsou žádné jiné interpretace. Jsem si jistý, že právě tato povede k velkému dobru." Diecézní směrnice plzeňského biskupa je inspirována právě tímto rozhodnutím, a lze ji tedy považovat i za vyjádření papežovy vůle.

Všechny tyto dokumenty jsou dostupné na webu plzeňského biskupství, takže nemá smysl, abych je tady citoval. Řeknu jen základní rámec: v diecézi jsou ustanoveni takzvaní "misionáři milosrdenství", což je pět kněží, kteří jsou zvlášť pro tuto práci připraveni. Pokud nějaký partnerský pár chce této možnosti využít, má se obrátit na některého z nich. Seznámí ho se svým příběhem a on je "přijímá, pozorně jim naslouchá a ukazuje mateřskou tvář církve." Má je doprovázet po dobu aspoň jednoho roku a spolu s nimi hledat možnosti, jak by mohli svou situaci řešit. Měli by reflektovat své minulé manželství, příčiny jeho rozpadu, a případně vyjádřit lítost nad vlastním podílem viny. Taky by měli zvážit, co je dobré pro jejich děti, a prozkoumat, zda by bylo možné dosáhnout před církevním soudem uznání neplatnosti předchozího svazku. Teprve když se ukáže, že to není možné, můžou požádat biskupa, aby jim udělil "akt milosrdenství", tedy trvalé dovolení přistupovat ke svátostem. Pozor, to není povolení rozvodů, ale změna pastoračního přístupu k těm, kterým se manželství rozpadlo.

Já osobně jsem velmi rád, že k tomuto rozhodnutí konečně došlo i u nás. Diskriminace těch lidí je bolestnou skutečností, která byla velmi často zmiňována v synodních diskusích. Zároveň se ale objevují další otázky. Třeba: proč je to jen v jedné diecézi? To nenašli naši biskupové odvahu udělat ten krok společně v rámci biskupské konference? Lidé s podobnými problémy přece žijí všude: jak to, že jeden biskup je více milosrdný než jiní? Můžu jen doufat, že další budou následovat. Nebo bude přibývat disidentských kněží, kteří budou k lidem milosrdní i bez tohoto oficiálního postupu.

Další otázka: proč je to tak složité? Proces musí trvat nejméně rok a lze ho zahájit až po pěti letech od civilního rozvodu – musí to trvat tak dlouho? Manželé se mají obrátit na jednoho z pěti vyjmenovaných kněží – co když k žádnému z nich nemají důvěru? Poslední rozhodnutí je v rukou biskupa. Není to další projev klerikalismu, když rozhodnutí o tak osobních věcech dáváme do rukou pouze klerikům? Kteří navíc sami žijí v celibátu, takže s touto oblastí nemají osobní zkušenost.

Trochu extrémně to vyjádřil kdosi na facebooku: "Když manžela zabijete, stačí se vyzpovídat a můžete zase ke svátostem. Po rozvodu ale ne. Čím si ti pánové zasloužili, že se stále řídíme jejich zákazy a příkazy? Teď budou posuzovat, kdo se rozvedl dobře a kdo špatně? Promiňte, ale kdo jim dává tu moc? Bůh? Spíš my, když se jim i po všech těch aférách, zničených životech a vší neskutečné nekompetenci podřizujeme. Vždyť nemusíme!" A jiná autorka píše: "Jestli toto je úspěch, tak jsme někde ve středověku. A co když někdo žije v oficiálně vzorném svazku, ale na svoji rodinu kašle? A na druhé straně někdo žije v "hříšném svazku", a přitom šťastně a o své blízké se láskyplně stará? Nenastal čas začít řešit skutečné problémy, místo abychom házeli lidem klacky pod nohy?"

Ano, život je někdy složitý a nedá se svázat do jednoduchých pravidel. Už nějakou dobu přemýšlím o tom, proč vůbec omezujeme přístup ke svátostem nějakými církevními předpisy. Nemělo by to být spíš rozhodnutí našeho svědomí? Nejsme snad dostatečně dospělí a rozumní na to, abychom posoudili před Bohem svou vinu sami? Případně v rozhovoru s jiným křesťanem, knězem nebo laikem, mužem nebo ženou… prostě s někým, komu důvěřujeme, kdo zná náš příběh a rozumí mu? A abychom pak vyjádřili svou touhu po uzdravení třeba tím, že požádáme o svátostné smíření, a kněz nám v tom nebude bránit? Nebo tím, že přijmeme svátostný chléb života? Papež František říká, že Eucharistie "není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých".

Ale to asi předbíhám. Zatím ta pravidla máme a já jsem vděčný plzeňskému biskupovi, že udělal první krok, že se nebál prolomit ledy. Jak říká jeho generální vikář Petr Hruška, je to maximum možného v rámci současného stavu v církvi. Věřím ale, že synoda přinese na této cestě další kroky.