Optimismus není naivita

Naděje neznamená čekat, až se věci změní. Naděje znamená pracovat na tom, aby se věci změnily.

My salesiáni si dnes připomínáme blahoslaveného Tita Zemana, mučedníka komunismu. Ten jeho příběh stojí za připomenutí. Na začátku padesátých let se pustil do velmi riskantní akce: převáděl tajně přes hranice do Rakouska mladé bohoslovce, aby mohli pokračovat v přípravě na kněžský a řeholní život. Tenkrát ještě nebyly natažené ty hraniční dráty, on si našel místo na řece Moravě, které bylo jen slabě hlídané a řeka se tam dala přeplavat nebo přebrodit. Převedl jednu partu, vrátil se, převedl druhou, zase se vrátil, ale napotřetí ho chytili. Dostal 25 let vězení, třináct si odseděl, pak ho pustili, za čtyři roky nato zemřel. Na následky mučení a zdravotních komplikací z vězení. Bylo mu 54 let.

Jako vězeňský kaplan dost dobře vím, co musí prožívat slušný člověk, když se dostane do vězení: 24 hodin denně je obklopen lidmi, pro které je normální lhát, krást, podvádět, vulgárně mluvit, prosazovat své zájmy fyzickým násilím… To dřív nebo později zlomí každého. A za komunismu bylo ještě hůř. Titus Zeman to vydržel třináct let. Nezlomilo ho to. Ale zničilo mu to zdraví.

Ten příběh si připomínám, když mně něco vadí, když jsem nespokojený, když mám dojem, že se věci nedaří, když ztrácím naději… O kolik víc on toho musel vydržet! Ať máme jakékoliv problémy, žijeme si vlastně velmi dobře, velmi spokojeně, a někdy se dokonce naplňuje i to, o čem jsme mohli ještě nedávno jenom snít.

Tak třeba dvě čerstvé informace, z pondělí 6. ledna:

• Biskupem ve Washingtonu, hlavním městě Spojených států, se stal kardinál Robert McElroy, jasný představitel papežovy synodální linie: v rámci americké značně konzervativní církve je považován za liberála, chce, aby se vytvářel dostatek prostoru pro sexuální menšiny a migranty, nebo aby církev umožnila větší uplatnění ženám, včetně jáhenského svěcení.
• A druhá nominace: prefektkou vatikánského Dikasteria pro zasvěcený život se stala řeholní sestra Simona Brambilla. Dikasteria jsou jakási církevní ministerstva a jejich prefekty mohli být až do roku 2022 výhradně arcibiskupové a kardinálové. Teď tedy poprvé v dějinách stojí v čele dikasteria žena.

Schválně jsem teď vybral dobré zprávy, i když vím, že těch špatných je taky dost. Ale chci ukázat, že toho dobrého je víc, než si myslíme. Záleží na úhlu pohledu, nebo na tom, jak si vybíráme informace. To platí obecně, ne jenom pro církev. Hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil říká, že "Pesimismus má v debatách často navrch. Je intelektuálně svůdný, snadno se opírá o tvrdá data a jeho argumenty znějí přesvědčivě, zvláště když rezonují s našimi obavami. Optimismus naopak působí naivně, jako by ignoroval rizika a složitosti reality. Přesto právě optimisté mění svět."

Zkusme se teď podívat dopředu, když jsme právě začali ten rok s mottem Poutníci naděje. Máme před sebou z hlediska víry a naší církve opravdu nějakou reálnou naději? Máme právo být optimisty? Tak zase pár informací:

• V tomto roce oslavíme 1700. výročí koncilu v Niceji. Ten formuloval vyznání, na kterém se dodnes shodují všechny křesťanské církve. Zároveň letos připadnou na stejné datum pravoslavné a katolické velikonoce, a patriarcha Bartoloměj i papež František už dali najevo, že chtějí jednat o společném termínu i do budoucna. Ano, nějaké datum velikonoc je celkem nepodstatná věc, ale německý teolog Felix Neumann trefně říká, že "tím spíš je to nepříjemné. Pokud se křesťané nedokážou shodnout ani v tom, kdy slavit svůj největší svátek, jak můžou pokročit v dalších, skutečně zásadních otázkách? A jak potom můžou společně vydávat svědectví?" Tak uvidíme, jak ta jednání dopadnou, ale něco se děje.
• Zajímavá je taky diskuse k papežskému dokumentu s názvem Římský biskup, který byl zveřejněn loni v červnu. Ten navrhuje, aby se papeže přijaly jako společného čestného představitele křesťanství i jiné církve. A někteří jejich zástupci už o tom uvažují. Protestantský teolog Martin Bräuer říká, že "dokument se může stát milníkem z hlediska ekumenického významu papežského úřadu. Římský biskup jako synodálně zakořeněná čestná hlava křesťanství se objevuje jako možnost na obzoru".

Na mnoha místech už církev žije synodálně, otvírá se i těm, které ještě nedávno odmítala, dává prostor k iniciativě těm, kteří mají druhým co dát. Ale mnozí mají jinou zkušenost: "u nás se nic neděje. Pan farář vládne železnou rukou, o synodě nemluví, laiky, a zvlášť ženy k ničemu nepustí, pastorační radu nemá a nechce mít…" Co s tím? Pokud to jde, tak se pokuste s ním mluvit, nebo dělejte něco sami, i bez něho. Nebo to řešte s jeho nadřízenými. A když nejde nic, tak prostě jeďte jinam. Tam, kde se něco děje. Tam, kde církev žije.

Když jsem přemýšlel o tom mottu jubilejního roku, tak jsem si uvědomil jednu zásadní věc: Naděje neznamená pasivně čekat, až se věci změní. Naděje znamená aktivně pracovat na tom, aby se věci změnily. S tím souvisí i ten pesimismus a optimismus: pesimista, který nevěří, že se může něco změnit, ten pro tu změnu taky nic neudělá. Čili, když budou všichni pesimisté, tak se opravdu nic nezmění. Optimista ale na té změně pracuje. Výsledek jeho úsilí nikdy není jistý, ale aspoň něco málo se změnit může. A hlavně: změní se on sám!

Podobně to říká ten ekonom České spořitelny: "Optimismus je racionální volba. Být optimistou neznamená ignorovat problémy. Znamená to věřit v řešení, věřit, že je možný pokrok. To není naivní. Je to závěr podložený daty. Délka života se prodlužuje, přístup ke vzdělání roste, technologie zvyšují produktivitu. Tyto trendy se sice vyvíjejí pomalu a někdy v zákrutách, ale směřují jedním směrem – kupředu. Největším přínosem optimismu je jeho schopnost inspirovat k akci." A já bych jen dodal: i církev se vyvíjí, i když někdy pomalu a v zákrutách. Ale přece to, co se děje dnes, o tom jsme ještě před pár lety mohli jenom snít.

Třeba ta nominace první vatikánské prefektky: to je sice malý, ale symbolicky důležitý krok kupředu, jehož smysl se naplní v případě, že budou následovat další kroky. Nejen v osobních nominacích, ale i v doktrinálních a organizačních změnách. Má-li totiž církev dnes naplnit své poslání, tedy svědčit v tomto světě o Boží lásce, pak v ní musí mít ženy stejné možnosti a stejná práva jako muži. A to na všech rovinách, včetně té svátostné – tedy přístup ke všem stupňům svěcení, včetně kněžského a biskupského. Dokud k tomu nedojde, tak církev nebude srozumitelná. Proto ani nebude schopná plně realizovat poslání, které jí dal Ježíš Kristus.

Jenže k tomu bude muset přispět každý z nás. Náš premiér Petr Fiala řekl ve svém vánočním projevu, že za nebezpečnou cestu považuje stav, "kdy se lidé vzdají odpovědnosti za svůj život a předají ji nějakému vůdci". Ano, to je důležité v politice, ale podobné nebezpečí prožíváme i v církvi: dlouho jsme očekávali řešení od kněží, biskupů, papeže. Ten nás ale teď vyzývá, abychom vzali odpovědnost do svých rukou. Protože Bůh vede každého z nás, ne jen kněze či biskupy. Tak se nebojme být konečně dospělými křesťany.