Ospravedlnění z víry

V textech 4. neděle postní se setkáváme se starým křesťanským dilematem: je důležitější víra nebo skutky? Ani jedno ani druhé – nejdůležitější je Boží milost, která zároveň ospravedlňuje i dodává energii k dobrým skutkům.

Zhruba před 500 lety rozjímal ve věži svého kláštera jeden řeholník, který se už delší dobu trápil vědomím vlastní hříšnosti a pochybností o své spáse. Přitom listoval v NZ a hledal odpověď na své mučivé otázky. Zrak mu padl na slova v 1 Ř o tom, že spravedlivý bude žít z víry. Později našel u Pavla mnoho dalších míst s podobným obsahem, jedno z nich jsme dnes slyšeli v Ef 2. Pocítil velkou úlevu, když si uvědomil, že ospravedlnění člověka nezávisí na almužnách a kajících cvičeních, nýbrž jedině na jeho víře.

Ten řeholník se jmenoval Martin Luther a tento jeho "zážitek ve věži" se stal klíčovým momentem pro vznik obrovského náboženského hnutí, které vstoupilo do dějin pod názvem reformace. A otázka ospravedlnění – z víry NEBO ze skutků – byla po dalších téměř 500 let hlavním dělítkem mezi katolíky a protestanty, zdrojem nenávisti, osobních konfliktů i krvavých válek.

Dnes se na tento zážitek ve věži díváme s nadhledem staletí. Do jisté míry můžeme Luthera pochopit: když viděl, co všechno katolická církev od svých věřících vyžadovala – modlitbu ráno a večer, pravidelnou účast na bohoslužbách, placení desátků, nakupování odpustků, přispívání na chudé, posty a kající skutky, bezúhonný sexuální život, slepou poslušnost vůči církevním autoritám, které často samy tyto požadavky neplnily… - a za jakoukoliv nedůslednost hrozila pekelnými tresty, pak pro něj muselo být toto pochopení Božího milosrdenství úžasně osvobozující zkušeností. A stalo se taky jedním z hlavních důvodů, proč se reformace tak rychle šířila.

Katolická církev tehdy nebyla připravena vést dialog. Reagovala zdůrazněním a často i zpřísněním svých stanovisek – kázání o pekelných trestech za překračování církevních příkazů se stala běžným folklórem barokní doby. Až po staletích pochopila, jak velký kus pravdy Luther ve skutečnosti měl. 31. října 1999 bylo v Augsburku vydáno společné prohlášení k učení o ospravedlnění, které podepsali představitelé Světového luterského svazu a Papežské rady pro jednotu křesťanů. Jde o událost světodějného významu, podobnou jako třeba zrušení vzájemné exkomunikace mezi římským papežem a konstantinopolským patriarchou 1967. V klíčové otázce ospravedlnění zastávají dnes katolíci a většina evangelíků stejný názor: v 5. článku prohlášení se říká, že "vyjadřuje konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění a ukazuje, že trvající rozdíly v explikaci tohoto učení již netvoří důvod vzájemných odsudků".

V čem tedy spočívá ono společné stanovisko? V přesvědčení, že člověk si svými skutky nemůže zajistit spásu, která je vždycky darem Božím; člověk zůstává hříšníkem, ale pokud vírou přijímá Boží odpuštění a zároveň jeho posilující milost, vede ho Bůh sám ke konání dobra – čl. 37: "Společně vyznáváme, že dobré skutky, tj. křesťanský život ve víře, naději a lásce, přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody. Když ospravedlněný člověk žije v Kristu a jedná v přijaté milosti, přináší – biblicky řečeno – dobré ovoce. Tento důsledek ospravedlnění je pro křesťana, který po celý život zápasí proti hříchu, zároveň závazkem, který má uskutečnit. Proto Ježíš a apoštolské spisy nabádají křesťany, aby činili skutky lásky."

Možná i pro mnohé katolíky by mohlo mít toto sblížení s Lutherovým věžním zážitkem osvobozující sílu. Kolik z nás se trápí tím,

• že nerozumíme některým církevním požadavkům nebo nejsme schopni je plnit (modlit se růženec, poslouchat kázání, která nejsou o ničem nebo nás dokonce pohoršují, věřit v neposkvrněné početí, dodržovat zásady sexuální morálky…)
• že nejsme takoví, jací bychom chtěli být (rádi bychom vycházeli se svou tchýní, ale vždycky znova se rozčílíme; rádi bychom zhubli, ale neumíme se zapřít a hladovět…);
• že selháváme ve svých rodinných či pracovních závazcích (i když jsme se sebevíc snažili, ztroskotalo nám manželství; rádi bychom dělali kariéru ve svém zaměstnání, ale předbíhají nás mladší a kurážnější; nedaří se nám udělat zkoušku ani na třetí pokus; ztroskotáváme na pracovním trhu a jsme nezaměstnaní…)

To všechno ještě neznamená, že bychom ztráceli nárok na milost Boží či možnost dělat spoustu jiných dobrých věcí. Nemusíme být dokonalí, abychom mohli plně žít. Naopak, i psychologie říká, že bychom měli přijmout sami sebe, i se svými limity, chybami, neschopnostmi, hříchy…, teprve pak budeme schopni sami sebe realizovat.

Když dnes přijdete do Lutherova muzea ve Wittenbergu, najdete tam i onu věž. Ale hlavně tam najdete množství dokladů o jeho díle, v němž se snažil poctivě hledat podstatu křesťanství, současnou církví často zatemňovanou. Právě ten osvobozující objev Boží milosti, působící nezávisle na našich skutcích, mu dal sílu ke konání skutků, k uskutečnění obrovského dobrého díla – vedle kazatelské a organizační činnosti vydal za svůj život téměř 800 spisů. V mnohém s ním nemusíme souhlasit; ale objev Boží milosti, působící na základě víry, nezávisle na našich skutcích, může inspirovat každého.