Pandemie: Komu věřit? A co dělat?

Pandemie udeřila plnou silou. Nemocnice praskají ve švech, chybí lůžka i personál. Počet mrtvých jde do tisíců. Vláda apeluje, abychom dodržovali nařízená opatření. Náš pan premiér řekl minulou neděli: "Prosím vás, teďka proboha už mě vemte konečně vážně!" Ale proč bychom měli najednou brát vážně člověka, který nás tři čtvrtě roku vodil za nos? A když nemůžeme věřit politikům, komu máme věřit? Kde hledat spolehlivé informace o koronaviru? A jak podle nich jednat?

Na prvním místě je třeba sledovat čísla: kolik osob je prokazatelně nakažených, kolik je jich v nemocnici, kolik z nich ve vážném stavu, kolik lidí zemřelo. To všechno v aktuální realitě i v časovém vývoji, v absolutních číslech i v poměru k počtu obyvatel, v domácím, i světovém kontextu. Vypadá to složitě, ale není to velký problém. Stačí si jednou za den otevřít dvě webové stránky:

https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19;

https://www.worldometers.info/coronavirus/.

Na té první najdete česká čísla, na druhé světová. Z těchto zdrojů přebírá své údaje většina zpravodajských webů.

Na druhém místě je třeba ta čísla interpretovat. Zde bychom měli poslouchat odborníky, kterým důvěřujeme - takové, u nichž vidíme názorovou a morální integritu a kteří nejsou ovlivňováni svými mocenskými či finančními zájmy. Jejich současný pohled je jednoznačný: vzhledem k rostoucímu počtu nakažených, těžce nemocných i zemřelých se náš zdravotnický systém blíží ke kolapsu. Pokud by k němu došlo, byla by ohrožena péče o mnoho lidí. Zvrátit tento vývoj lze jedině zásadním omezením sociálních kontaktů. Kdo tvrdí něco jiného, je v rozporu s realitou.

Na třetím místě je třeba sledovat opatření vlády, rozumět jim a řídit se jimi. To je obzvlášť náročné, pokud se ta opatření mění několikrát za týden, každé z nich má desítky výjimek, politici o nich informují zmateně a na vládním webu visí nová opatření vedle starých, už neplatných. Pro zjednodušení doporučuji zapojit selský rozum - každý přece ví, jak minimalizovat své kontakty: vycházet mezi lidi jen v nutných případech, dodržovat rozestupy, roušky, dezinfekci. I kdybych našel tisíc důvodů, proč mám jet na nějakou akci, setkat se s nějakými lidmi, sundat si roušku, aby se mně líp mluvilo..., raději to neudělám, protože jde o životy nás všech.

A nakonec - nezaměňujme svůj subjektivní přístup s odpovědností za druhé. Možná jsem mladý a zdravý, nemám tedy důvod se infekce bát. Možná mám většinu života za sebou, věřím, že jsem v Božích rukou, a jsem připraven opustit tento svět. Ani tyto bohulibé postoje mě však neopravňují k tomu, abych ohrožoval životy jiných lidí. Stále pro mě platí přikázání "Nezabiješ". To není legrace, to je morální imperativ, a pro křesťana otázka svědomí před Bohem.