Pane, zachraň nás! (Mt 14, 22-33)

Jedním ze symbolů církve je loď, která nám poskytuje bezpečí na rozbouřeném moři života. Někdy však musíme z té lodi vystoupit a kráčet po moři, abychom zakusili, že naším nejhlubším bezpečím není loď, ale Bůh sám.

Vykročit ze svých jistot

• Když začne mladý člověk, který byl od dětství vychováván jako křesťan, studovat teologii, často ho to přivede ke krizi víry. Zjistí totiž, že jistoty, na nichž byla jeho víra postavena, nejsou až tak pevné; o některých z nich začne dokonce pochybovat, a pokud si chce víru uchovat, musí pro ni hledat hlubší zakotvení.
• Mnozí otevření a duchovně hledající lidé věří, že odpověď na jejich otázky se nachází v Bibli. Když ji ale začnou číst, prožijí zklamání: najdou v ní sice milujícího a odpouštějícího Ježíše, ale také v ní najdou Boha krutého, mstivého, tvrdě trestajícího. V takového Boha věřit nechtějí, proto od křesťanství odejdou a hledají jinde.
• Pro mnohé křesťany už církev není bezpečným domovem: zjišťují, že má často tendenci spíše odsuzovat než přijímat, lpět na vnějších rituálech více než na vnitřním smýšlení. A dochází k závěru, že pokud by chtěli zůstat věrni učení a odkazu Ježíše Krista, musí tuto církev buď změnit, nebo opustit.

Tyto tři zkušenosti mají jedno společné: chce-li člověk opravdu najít Boha, nestačí spoléhat se na věci lidské – na rodiče, na Bibli, na církev. I když v nich Bůh jistě také působí, poskytují jen relativní jistotu. A ta někdy nestačí. Je třeba z ní vykročit, stejně jako vykročil Petr po nejistých vlnách za Ježíšem.

Nebát se riskovat

To je těžký krok – z lidí na loďce k němu našel odvahu jen jediný. Za chvíli dostal strach a začal se topit. S důvěrou se obrátil na Ježíše: "Pane, zachraň mě!" A Pán ho zachránil, a později ho dokonce postavil do čela církve. Možná i proto, že si byl jist jeho odvahou i důvěrou. Ten, kdo stojí v čele, musí totiž někdy dělat velmi riskantní rozhodnutí.

Některým křesťanům vydrží jejich dětská víra po celý život; někteří hledající najdou Boha při četbě Bible; někteří katolíci jsou šťastní ve své církvi, která jim poskytuje všechno, co k životu víry potřebují. Ano, ti všichni mají své bezpečí. Jsou jako ti učedníci v lodičce: nic špatného nedělají, ale taky nic neriskují. Drží se svých jistot.

Jiným to ale nestačí. Cítí, že žijí v rozbouřeném světě, že i jejich osobní život je mořem, ve kterém se jen stěží vyznají. Kladou si otázky, na něž nenachází odpověď ani ve víře svých rodičů, ani v biblických textech, ani v učení církve. Loďka je sice chrání, ale je malá, pod náporem vln se může převrhnout. A pak zůstane jediná možnost záchrany: vykročit po vlnách za Ježíšem.

Vystavit se pochybnostem

Zároveň kolem nás žije mnoho lidí, kteří upřímně hledají Boha, ale nechtějí se pasivně podřizovat dogmatům a příkazům, jimž nerozumí. Zajímají je však jiné věci: jak ochránit planetu Zemi před destrukcí, jak reagovat na války, sociální nespravedlnost nebo šíření lží, jak si zachovat pokoj v duši navzdory nepokoji kolem nás… Pokud máme být solí země a světlem světa, pokud máme tyto lidi oslovit Ježíšovým poselstvím, pak se i my musíme plně vystavit jejich otázkám, nejistotám a pochybnostem.

To však znamená připustit, že ani naše víra nám na ně často nedává odpověď; že jako dospělí křesťané bychom měli i v náboženských otázkách používat kritický rozum; že pochopit poselství Bible je náročný a dlouhodobý proces; že spíše, než věřit v Boha nad námi, potřebujeme objevit Boha v nás a ve světě, jehož jsme součástí. Znamená to hledat cesty, které v této chvíli ještě nikdo nezná. Znamená to vykročit na tu nejistou vodní hladinu a neztrácet důvěru, že Ježíš nás po ní provede.

Obávám se, že lodička naší církve sice pokojně pluje rozbouřeným mořem, ale stále méně je schopna se v něm orientovat; a navíc je oslabena vlastní nevěrností. Jsem vděčný papeži Františkovi, že svoláním synody o synodalitě nás všechny vyzval k tomu, abychom jako Petr vykročili za Ježíšem po moři. A že on sám vykročil jako první.