Pochybuji, tedy jsem

Na mnohé otázky člověk nemá jasnou odpověď, a přesto si řekne – ano, jdu ve víře dál. Je to živý proces, ne jednou provždy hotová skutečnost, jinak by se z víry mohla stát ideologie.

Ve starých zpovědních zrcadlech bývala otázka: pochyboval jsem o víře? Lidé si pak jakoukoli pochybnost vykládali jako hřích a zpovídali se z toho. Karmelitán Petr Glogar, který vede pražskou Fortnu, ale nedávno prohlásil: "Když se někdo zpovídá, že začal pochybovat o víře, tak mu řeknu: No konečně!" Ano, ty pochybnosti svědčí o poctivém přístupu, o vnitřní pravdivosti, o pokoře toho člověka. Biskup Václav Malý říká, že "nechce na duchovní cestě žít jen ze setrvačnosti. Na mnohé otázky člověk nemá jasnou odpověď, a přesto si řekne – ano, jdu ve víře dál. Je to živý proces, ne jednou provždy hotová skutečnost, jinak by se z víry mohla stát ideologie."

Já mám taky pochybnosti. Třeba jsem dlouho věřil, že Bůh je Pánem lidských dějin. Ale když se začaly šířit informace o sexuálním zneužívání v církvi, když začala válka na Ukrajině, když si Američané dvakrát zvolili za prezidenta Donalda Trumpa, tak začínám tu víru ztrácet: "Pane Bože, jak se na to můžeš dívat? Copak už ti na nás vůbec nezáleží? Neslyšíš naše modlitby?" Pomalu se smiřuju s tím, že naše dějiny jsou v našich rukou, že Bůh nám do nich nezasahuje, ale nechá nás pořádně se v tom vymáchat. A čeká, že se z toho poučíme. Že nás to přivede k nějakému hlubšímu poznání, že nás to třeba naučí na to zlo aktivně reagovat, ten chybný vývoj nějak měnit, napravovat.

Kdosi napsal na fb: "Moje manželství se rozpadlo. Myslím, že někteří církevní představitelé si vůbec neuvědomují, jak veliká je to bolest, na hraně bytí a nebytí. Jinak by nemohli dál týrat lidi, kteří po rozpadu třeba našli útěchu u jiného člověka. Moc všem přeju, aby našli úlevu. Kvůli tomu jsem ztratil víru, resp. se mi úplně roztříštily všemožné karikatury a slovo 'Bůh' pro mě není útěchou, nadějí, pomocí. Když něco čtu a je tam to slovo, přeskočím ho. Ale přece jen ještě zůstává aspoň učení o člověku, který nás přišel naučit laskavosti, tak se to pomalu učím. Nevidím teď jinou cestu, než cestu vděčnosti a laskavosti."

Ano, tenhle člověk ztratil víru v Boha, když zjistil, že církev, která by měla toho Boha reprezentovat, se k němu obrátila zády. Ale "učení o člověku, který nás přišel naučit laskavosti," ho stále zasahuje. Mnoho lidí, kteří ztrácí ze svého horizontu Boha, se nechává tím víc inspirovat postavou Ježíše, jako toho, kdo jim rozumí, kdo chápe právě ty chybující, pochybující, kdo všechny přijímá, všem odpouští, ke všem je laskavý. A zároveň vnímá existenci něčeho, nebo někoho, kdo nás přesahuje, ale nikomu tu víru nevnucuje.

Minulou neděli četlo evangelium o farizeovi a celníkovi. Zkusil jsem ho trochu aktualizovat. Ten člověk, co zůstal vzadu, by třeba mohl říkat: "Pane Ježíši, mám tě rád, ale přestal jsem chodit do kostela. Když vidím ty lidi, kteří zneužívají druhé, manipulují, pomlouvají, šíří lži – a přitom jsou na mši skoro každý den… nebo když ten farář káže hlouposti, které se nedají poslouchat. Tys přece dával přednost autentickému životu před formálním plněním předpisů! Nevím, možná mám slabou víru, možná mi chybí pokora… Ale nemůžu se vzdát svého rozumu a svých zkušeností. Tak promiň, třeba to časem přehodnotím, ale teď nemůžu. Pane, buď milostiv mně hříšnému."

Ten druhý, farizeus, reaguje třeba takto: "Pane Ježíši, děkuji ti, že nejsem jako ten můj kamarád, který přestal chodit do kostela. Teď přijde, jenom když je kostel prázdný, a ještě se krčí vzadu. Stydí se, bojí se tě, a to je dobře! Pořád se v něčem šťoural, pořád o něčem pochyboval. Kdo ví, jak ho budeš soudit. Ale jsem rád, že já dělám všechno tak, jak mám."

Snad to trochu vystihuje naši situaci i ty pozice, které zastáváme. Obě jsou pochopitelné, ale Ježíš by asi reagoval stejně jako tenkrát: "Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus..."

Někdy se ty pochybnosti netýkají konkrétních dogmat, ale jdou spíš k celku: jak můžu věřit Božímu slovu, když Bible je tak stará a složitá kniha a připouští tolik výkladů? Jak můžu věřit církvi, když napáchala tolik zla, když nepřiznává své viny, když od ní slyším tolik protichůdných názorů? Na to není snadná odpověď. Rodiče a prarodiče dospívajících dětí říkají: "Za našeho mládí se víra předávala v rodině, neřešili jsme, proč máme být každou neděli v kostele a každý měsíc u zpovědi. Ale dnešní mladí se na to všechno ptají. Když nedostanou věrohodnou odpověď, tak to klidně zpochybní. A to nás trápí."

Josef Grünwidl, nový vídeňský arcibiskup, říká, že "skončila éra lidové církve. Jen výjimečně se víra předává z generace na generaci. Lidé se dnes vědomě rozhodují pro víru nebo proti ní, často až v dospělosti. Církev se tomu musí přizpůsobit – doprovázet je, podporovat jejich duchovní rozvoj, dát jim pocítit, že jejich otázky a hledání bere vážně, setkávat se s nimi ne z pozice učitele, ale jako rovný s rovným." Ano, to je důležité: "jako rovný s rovným". Tedy: ptát se spolu s nimi, a hledat odpověď spolu s nimi. Jenže kdo z nás, křesťanských rodičů, nebo kněží, to dokáže? To je moc těžké pro lidi, kteří se po celý život snaží přesvědčit druhé o své pravdě.

Já se vlastně bojím těch, kdo si myslí, že znají Boha. A ještě vnucují svou víru druhým, protože Boží rozkazy přece musí každý poslouchat. Ti pak můžou být schopni ve jménu Božím třeba i zabíjet. Mnohem bližší je mně vyznání publicistky Lucie Endlicherové: "Bůh je pro mě čím dál větším tajemstvím. Byla doba, kdy jsem měla dojem, že mu nějak rozumím. Teď mám pocit, že mu rozumím čím dál míň, ale zároveň mě to čím dál míň zneklidňuje. Úkolem člověka podle mě není Boha poznat, protože to nejde. Ale navzdory tomu, co nemůžeme poznat, bychom měli sebrat odvahu a vstoupit s ním do vztahu."

Máme čas dušiček, modlíme se za zemřelé. Jenže jak to vlastně je? Co bude, až překročíme práh smrti? Jak je to s nebem, peklem, očistcem? Jaký smysl mají odpustky? A co znamená vzkříšení těla na konci časů? Ano, odpovědi máme v katechismu, ale všechno to vychází z našich lidských představ – jenže tam už nebude ani čas, ani prostor, ani hmota tak, jak to chápeme dnes. Tak co vlastně bude? Možná víc než ty poučky mě zaujala diskuse s kamarádem, který říkal: "No, mě by akorát zajímalo, jestli to bude individuální nebo společné. Jestli tam budu já, jako Jarda, sám před Bohem, nebo jestli budu součástí něčeho většího – lidstva, vesmíru, Boha…"