Podobenství o posledním soudu (Mt 25, 31-46)

Toto Ježíšovo podobenství je svým způsobem provokativní (srov. Limbeck 1996: 252). Uveďme několik důvodů, které nás k tomuto názoru vedou.

· Ježíš zde vystupuje ve třech rolích: jako král a soudce při posledním soudu, jako pastýř, který se pečlivě a s láskou stará o svěřené stádo, a nakonec jako "maličký", tedy člověk, který se ocitl v tísnivé životní situaci a potřebuje pomoc svých bližních (srov. Mrázek 1997: 143).

V současné terminologii sociální práce bychom mohli tyto role chápat jako analogie k roli politika, který stanovuje zákony a kontroluje jejich plnění, sociálního pracovníka, který vytváří lidem prostor k seberealizaci, a klienta, který je v tíživé situaci a potřebuje pomoc. Všechny tyto role prezentuje Ježíš jako sobě vlastní: ve dvou z nich se ocitl během svého života, do třetí se chce postavit ve chvíli "posledního soudu". V "Božím království", jehož zárodek mají lidé vytvářet už na zemi a jehož vyvrcholení začíná právě oním "posledním soudem", vidí Ježíš tyto role ve vzájemném souladu: osoby ve všech rolích konají tak, aby výsledek byl prospěšný pro všechny. Můžeme v tom vidět touhu po naplnění principu společného dobra nebo analogii ideje sociálního státu.

Lidé, kteří vykonali nebo opomněli vykonat dobro, netuší, komu vlastně posloužili (resp. odepřeli službu), a neuvědomují si tedy kosmický rozsah svého relativně nepatrného skutku (srov. Limbeck 1996: 252).

Ježíš se snaží otevřít jim oči, nabídnout novou vizi, nové pochopení jejich vlastního jednání. V projevu nezištné pomáhající lásky, kterou křesťanská tradice označuje jako agapé, může člověk prožít hlubokou vnitřní radost, podobnou té, jakou prožívá věřící při modlitbě či liturgii. Pomáhající pracovník se skrze svůj vztah ke klientovi zároveň vztahuje k Bohu. Může toho však dosáhnout jen tehdy, pokud nebude považovat klienta za pouhý předmět své péče (objekt), ale bude ho vnímat v důstojnosti jeho jedinečného lidství (jako subjekt). Tento přístup sociálního pracovníka můžeme označit jako sociální spiritualitu (srov. Phan 2007: 18-40).

· Projev lásky k bližnímu se v tomto podobenství klade jako jediné kritérium Božího soudu; chybí jakákoliv zmínka o Zákonu, o plnění náboženských rituálů, o loajalitě s církví apod. (srov. Limbeck 1996: 252).

Podle této Ježíšovy vize budou lidé souzeni především na základě lásky. Současné křesťanské církve se k této vizi vrací – po staletích jednostranného důrazu na úkony zbožnosti a věrnost dogmatu. Nejlépe to dokumentuje princip opce pro chudé, který přinesla před 40 lety latinskoamerická teologie osvobození, nebo první encyklika papeže Benedikta XVI. s názvem Bůh je Láska, která je věnována křesťanské charitě. V novém pojetí praktické teologie bylo službě bližním – diakonii – opět přiznáno místo mezi konstitutivními prvky církve (tedy těmi prvky, bez nichž by církev neplnila své poslání, bez nichž by nebyla církví Ježíšovou; srov. Opatrný 2008: 63-64).

Zajímavá je také historie výkladu tohoto podobenství: po více než tisíc let si církve pod oněmi "maličkými" představovaly vždy jen křesťany, nikdy ne příslušníky jiných kultur či náboženství (srov. Mrázek 1997: 145).

Myšlence, že tím, kdo potřebuje pomoc a komu by ji křesťan měl poskytnout, může být kdokoliv, se křesťané otevřeli až ve 20. století. Tehdy začali pod vlivem propojujícího se světa myslet ekumenicky, mezinábožensky, globálně (srov. Mrázek 1997: 145). Z různých náznaků (např. podobenství o milosrdném Samařanovi – L 10,30-37) lze vyčíst, že podobná byla i původní Ježíšova vize: směřovala ke všem lidem bez rozdílu národnosti nebo náboženství.

Domnívám se, že biblické myšlenky, které jsme v úvodu označili jako provokativní, jsou v souladu se současným pojetím sociální práce. Navíc – jak to lze očekávat u textu tak starobylého a pro mnohé posvátného – ukazují, že služba bližnímu/diakonie/sociální práce má také spirituální a kosmický rozměr. Můžeme to chápat jako ujištění, že naše směřování je správné a naše snažení má smysl.

Použitá literatura:

Bible – český ekumenický překlad

Limbeck, Meinrad. Evangelium sv. Matouše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996.

Mrázek, Jiří. O kozlech, ovcích a lidech. Ježíšova podobenství podle Matoušova evangelia. Mlýn, 1997.

Opatrný, Michal. Služba potřebným – diakonie jako konstitutivní prvek praxe církve. In: Martinek, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Praha, Jabok, 2008, s. 62-71.

Phan, Peter C. Christian Social Spirituality: A Global Perspektive. In: Catholic Social Justice. Theological and Pratical Explorations. London, Kontinuum, 2007, ISBN 0-567-04541-2, s 18-40.