Pohřeb v Libochovicích

Včera, v pátek 20. 3., jsme se rozloučili s Ludmilou Česalovou, salesiánkou spolupracovnicí. Zemřela po šesti letech utrpení a zároveň láskyplné péče svých nejbližších. 

Znal jsem ji jako salesiánku a trpitelku. Vy jste ji znali jako maminku, babičku, kamarádku…, každý ji vidíme ze své perspektivy. Ta moje je velmi omezená. Ale ukazuje něco, co má nadčasovou platnost a co je důležité i pro náš život: smysl utrpení.

Lída trpěla dlouho, opakovaně, v různé intenzitě, na těle i na duši. Modlili jsme se za ni a přicházely zázraky. Stav se zlepšoval. A pak se zase zhoršil. Vždycky znovu jsme se ptali: proč? Copak to ještě nestačilo? Nakonec nám nezbylo nic jiného než zmlknout, pečovat o ni a trpět spolu s ní. To prožíval naplno hlavně Pavel, kterému za to patří obrovský dík.

Jak tomu můžeme rozumět teď, kdy už má Lída klid, kdy dotrpěla a raduje se s Bohem? Můžeme najít nějaké vysvětlení v Božím slově?

Myslím, že nejlíp to vyjadřuje evangelium: tu tvrdost, tu syrovost lidské situace. Možná i Lída někdy volala: Bože můj, proč jsi mě opustil? A neslyšela odpověď. Ta přišla až po Ježíšově smrti: setník pochopil, že on byl syn Boží. A třetího dnes vstal z mrtvých.

Pavel to pak vysvětluje z časového odstupu, z nadhledu. Píše geniální větu: "Jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání." To platí přesně, doslova, právě pro Lídu: ona srostla s Ježíšem ve svém utrpení, a teď i ve své smrti. A protože je s ním takto spojená, zůstane s ním spojená i ve vzkříšení. Vždycky, když se někdo ptá, kde je Bůh, když lidé trpí, tak odpovídám: on trpí s nimi, on visí na kříži. Bůh je solidární s člověkem. Bůh ho nezbavuje bolesti, ale je mu v ní nablízku. Trpí s ním. A tím ho převádí ke slávě, k radosti, k životu bez bolesti navěky.

Utrpení vás naučilo i jiné důležité věci: lidské vzájemnosti. Bez Pavlovy neustálé bdělé přítomnosti a péče by to Lída tak dlouho neunesla. Bez myšlenek a modliteb celého společenství ASC, rodiny, farnosti a mnoha dalších by to nešlo. Ale utrpení budí soucit. Učí nás milovat, učí nás pomáhat.

Pak je tam ta třetí věc, ta duchovní, teologická, ta nejméně pochopitelná, ale v této chvíli snad trochu srozumitelná: utrpení jako vykoupení. Nevíme, proč si to Bůh tak vymyslel, ale on prostě chtěl za naše hříchy trpět. A proto i každá naše bolest je účastí na jeho bolesti, je vykoupením. Každá naše bolest, stejně jako každá naše modlitba, zmenšuje na světě sílu zla, sílu hříchu. Pomáhá k tomu, aby lidé, kteří působí zlo, byli ozářeni Božím světlem, Boží milostí.

Utrpení nakonec nikoho nemine. Málokdo žije bez bolesti a bez trápení od narození až do smrti. Tak nás vlastně Lída a Boží slovo učí žít, dává návod, jak zvládat těžké situace. S Bohem a s blízkými lidmi. Když jsme to zvládli s Lídou a ona s námi, tak snad zvládneme i další bolesti, které v životě přijdou.