Politika jako forma lásky

V encyklice Fratelli tutti píše papež František o "lepším způsobu politiky". V kontextu našich voleb stojí za to připomenout si některé jeho myšlenky.

154. Rozvoj světové komunity, která bude naplňovat ideu bratrství mezi lidmi a národy uskutečňováním sociálního přátelství, volá po lepším způsobu politiky – takovém, který bude opravdu ve službě společnému dobru. Dnes ovšem politika často nabývá forem, jež brání pokroku směřujícímu k jinému světu.

176. Pro mnoho lidí je dnes politika – často kvůli chybám, korupci a neschopnosti některých politiků – sprosté slovo. Existují také snahy diskreditovat politiku, nahradit ji ekonomikou nebo dovolit, aby ji ovládala ta či ona ideologie. Může ale náš svět fungovat bez politiky? Může existovat nějaký účinný proces růstu k univerzálnímu bratrství a společenskému pokoji bez zdravého politického života?

180. Uznat, že každý člověk je naším bratrem nebo sestrou, a hledat formy sociálního přátelství, které zahrnuje všechny lidi, není nějaká utopie. Vyžaduje to rozhodnost a nasazení při hledání účinných prostředků k dosažení tohoto cíle. Jakékoli úsilí na tomto poli se stává ušlechtilým praktikováním lásky. Jednotlivec může pomoct druhému člověku v nouzi, ale jestliže se spojí s dalšími a uvede v život procesy bratrství a spravedlnosti pro všechny, vstupuje na "pole lásky v nejširším slova smyslu, totiž lásky politické". To vyžaduje pracovat pro společenský a politický řád, jehož duší je sociální láska. Ještě jednou vyzývám k tomu, abychom znovu uznali politiku jako "vznešené poslání a jednu z nejcennějších forem lásky k bližním, protože usiluje o společné dobro".

186. Je úkonem lásky být nablízku někomu, kdo trpí; úkonem lásky je ale také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily utrpení nějakého člověka, byť ho přímo neznáme. Pomůže-li někdo starému člověku přejít řeku, je to vznešený úkon lásky. Když pro něj politik vybuduje most, také to je úkon lásky. Zatímco jeden člověk pomůže druhému tím, že mu opatří něco k jídlu, politik vytvoří pro druhého člověka pracovní místo, čímž prokazuje vznešenou formu lásky, která zušlechťuje jeho politickou činnost.

191. Když vidíme, jak různé formy fundamentalistické nesnášenlivosti ničí vztahy mezi jednotlivci, skupinami a národy, snažme se žít a učit hodnotám úcty k druhým, lásky schopné přijímat všechny rozdíly a dávat každému člověku přednost před jeho idejemi, pocity, způsoby jednání, a dokonce i před jeho hříchy. Když se v dnešní společnosti šíří různé formy fanatismu, netolerance a společenské i kulturní roztříštěnosti, pak prvním krokem dobrého politika je to, že trvá na tom, aby bylo slyšet různé hlasy. Neshody zajisté mohou vyvolávat konflikty, ale uniformita je dusivá a vede k rozkladu kultury. Nemůžeme se spokojit s tím, že jsme uzavřeni jen ve zlomku reality.

197. Politika je něco ušlechtilejšího než pózování, marketing a různé druhy mediálního zkreslování. Tyto věci jen rozsévají rozdělení, spory a bezútěšnou skepsi, neschopnou podněcovat lidi k práci pro společný cíl. Když někdy přemýšlíme o budoucnosti, můžeme si položit třeba tyto otázky: "Proč to dělám?", "Co je mým skutečným cílem?" Až totiž budeme za několik let uvažovat o minulosti, nebudeme se ptát: "Kolik lidí mě podporovalo?" "Kolik z nich mě volilo?" "Kolik jich o mně mělo pozitivní obraz?" Skutečné, ale možná bolestné otázky budou znít takto: "Kolik lásky jsem vložil do své práce?" "Co jsem udělal pro pokrok lidu?" "Jakou stopu jsem zanechal v životě společnosti?" "Jaké reálné vazby jsem vytvořil?" "Jaké pozitivní síly jsem uvolnil?" "Kolik sociálního míru jsem zasel?" "Jaké dobro jsem vytvořil v postavení, které mně bylo svěřeno?"

276. Církev sice respektuje autonomii politického života, ale neomezuje své poslání na soukromou sféru. Naopak, při budování lepšího světa "nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji" nebo opomíjet "probouzet duchovní síly", které mohou přispět k zlepšení společnosti. Je pravda, že náboženští činitelé se nesmějí účastnit stranické politiky, jež je vlastním polem působnosti laiků, ale nemohou se zříkat samotného politického rozměru života, jenž v sobě zahrnuje neustálou pozornost ke společnému dobru a k péči o integrální lidský rozvoj. Církev "má veřejnou roli, která se nevyčerpává v dobročinných či výchovných aktivitách". Pracuje pro "pokrok člověka a univerzálního bratrství".