Poutníci naděje

Při pohledu na svět, politiku i církev mnoho lidí propadá beznaději. Ale zdrojů, kde můžeme naději čerpat, je stále dost.

Zdravím vás tentokrát ze salesiánského střediska v Brně-Líšni. Ano, přestěhoval jsem se na druhý konec republiky, ale na těchto komentářích se nic zásadního nemění. Najdete je na stejných platformách jako dřív, jen už ne pod názvem Teplické komentáře, ale pod mým jménem, jako Komentáře Michaela Martinka.

Máme za sebou prázdniny a spoustu zážitků. Já jsem si užíval nejen přírodu, ale taky setkání se zajímavými lidmi. Třeba manželé, kteří s obrovským úsilím vychovali čtyři adoptované děti, a přesto si zachovali víru, nadhled, vnitřní pokoj. Nebo chlapík, který je od narození na vozíčku, a přitom řídí auto, jezdí na handbiku a šíří kolem sebe dobrou náladu a humor. A taky moje kamarádka Pavla: učí ve škole na severu Čech, každý týden jezdí pečovat o tatínka na jihu Moravy, a když je to potřeba, tak ještě vede bohoslužby, podává svaté přijímání a káže. Ta by mohla hned zítra přijmout kněžské svěcení, kdyby to v naší církvi bylo možné.

To jsou ty dobré zprávy. Zároveň ale vidím, že je to s naším světem hodně špatné: války, chudoba a hlad, nebezpeční populisté, rozdělení církve, dezinformace, deprese a sebevraždy… Je sice pravda, že pořád žijeme v nejlepším možném světě – máme materiální dostatek, sociální jistoty a takovou míru svobody, jakou jsme nikdy v dějinách neměli. Jenže konzum ani bezmezná svoboda všechno nevyřeší. Potřebujeme taky vzájemnou důvěru, hezké mezilidské vztahy, mír ve světě a pokoj v srdci, vědomí smyslu, a hlavně naději, naději do budoucna. A to všechno mnoha lidem schází. Proto asi není náhoda, že papež František zvolil pro Jubilejní rok 2025 motto "Poutníci naděje".

Říká, že "Naděje je lidský postoj, který se nachází někde mezi dědictvím a utopií, protože je to něco, co se nahlíží do minulosti a znovu spouští směrem k budoucnosti. Naděje má utopický rozměr. Je to historická utopie, která tkví v Božím příslibu a přísaze: Abraham uvěřil v Boží příslib, že bude otcem velkého národa, i když po něm Bůh žádal oběť tomuto příslibu, oběť vlastního syna. Abraham tedy uvěřil navzdory vší naději."

Mně tady připadá důležité, že papež nemluví jen o té naději na budoucí, posmrtný život, jak to má ve zvyku mnoho křesťanů: na tomto životě nezáleží, jde jen o to, abychom se dostali do nebe; nebo jak se dřív říkalo: abychom spasili svou duši. Ne, papež říká, že "naše utopie je plná naděje, která se projevila, když věřící muži a ženy, tváří v tvář ateistickému režimu předali víru svým dětem a vnukům, protože doufali, že Bůh situaci změní. Nebo v ještě těžší a bolestnější skutečnosti lidí, kteří při vstupu do plynových komor recitovali Šema Israel Adonaj". Ano, naději máme zakotvenou ve své víře, a je to vždycky naděje jak eschatologická, tedy ať to tady dopadne jakkoliv, máme před sebou věčný život, tak historická, která věří, že Bůh řídí i běh tohoto světa a dává mu smysl.

Někdy ale potřebujeme konkrétní zkušenost, abychom tu naději pocítili. Tak vám řeknu, z čeho čerpám naději já. Třeba když vidím, jak se lidé okrádají, zraňují a zabíjejí, jak usilují o moc, jak zneužívají lidskou důvěru. Musím říct, že té naději navzdory zlu mě nejvíc naučila vězeňská praxe: i ten kdo spáchal nehorší zločin, se může změnit. Není to běžné, ale stává se to, ty příběhy jsem zažil a mohl jsem jen s úžasem koukat, jak Boží láska proměňuje tvrdá lidská srdce. Ano, zločinec se může změnit; a zlo, které se někdy šíří jako lavina, je možné zastavit – ne vždycky, ne často, ale je to možné. Mezi lidmi je hodně zla; ale dobra je mnohem víc. Dočetl jsem teď knížku Kuřák Bible od Wilhlema Buntze, který způsobil smrt dvou lidí a odseděl si spoustu let za 148 trestných činů. Ve vězení si postupně vytrhával stránky z Bible, přečetl si je a pak si do nich balil cigarety A díky tomu úplně změnil svůj život. Ano, i tohle dokáže Boží milost.

Velkým důvodem k beznaději je taky bolest a smrt, zvlášť když se týká lidí, kteří jsou nám blízcí a kteří ještě nenaplnili svůj život. Já jsem tuhle zkušenost prožil trochu jinak: když zemřeli moji dva mladší sourozenci, zakusil jsem hluboký pocit naděje. Naděje navzdory smrti. Vnímal jsem tenkrát velmi silně Boží blízkost, zažil jsem jakési prolomení hranice mezi nebem a zemí. A pak, až dodnes, ta Boží péče o děti, které ztratily mámu nebo tátu, ta mě stále naplňuje úžasem. Ano, v životě snad není nic horšího než taková nesmyslná smrt. Ale nakonec i v ní se dá jakýsi smysl najít.

Další pocity beznaděje asi prožíváme, když vidíme politický vývoj, nejen u nás, ale v celém světě. V tom mně zase dodává naději zážitek sametové revoluce: i režim, který se tváří jako věčný, se může zhroutit jako domeček z karet. Teď zrovna máme období, kdy lidé v mnoha státech volí populisty. Ale proč by nemohlo za pár let přijít období, kdy to bude jinak?

No a někdy taky ztrácíme naději, když sledujeme dění v naší církvi. Ale i tady mám silné zdroje naděje. Třeba druhý vatikánský koncil, to byl okamžik mimořádného vanutí Ducha svatého. Pak sice došlo ke stagnaci, ale současný papež František se snaží na koncil navázat, uskutečnit jeho myšlenky, a ještě posunout církev o kousek dál. Já to prožívám jako naplnění snů, které v sobě nosím už třicet let. Jistě, nebude to snadné, církev je příliš velká na to, aby se mohla rychle měnit, ale já věřím, že ji stále vede Duch svatý, a jsem rád, že s ním můžu spolupracovat.

Všechny ty pozitivní změny, jak v politice, tak v církvi, považuju za Boží režii. Zároveň ale vím, že to musel někdo tvrdě odpracovat. U nás za komunismu Václav Havel, disidenti, chartisté, ale taky všichni, kdo nepodlehli ideologickému tlaku a vychovali své děti ve víře. V církvi na té změně pracují mnozí kněží a biskupové, spolu s papežem Františkem; a zároveň mnoho věřících laiků, mužů i žen, kteří si uvědomují svou křestní důstojnost a jednají podle toho, navzdory autoritativnímu chování některých celibátních mužů…

To všechno jsou zdroje, ze kterých čerpám naději. Zároveň ji mám zakotvenou v Bohu. Nejsilnější momenty vidím v tom, že se sám Bůh stal člověkem, a že vstal z mrtvých. Jak to píše papež František v exhortaci Evangelii gaudium: "Jeho vzkříšení není událost patřící minulosti; obsahuje životní sílu, která pronikla svět. Kde se zdá, že vše je mrtvé, tam se znovu objevují zárodky vzkříšení. Je to síla, která nemá obdoby. Pravda, častokrát se zdá, že Bůh neexistuje: vidíme, jak neubývá projevů nespravedlnosti, špatnosti, lhostejnosti a krutosti. Je však stejně tak jisté, že uprostřed temnot vždycky začíná klíčit něco nového, co dříve či později přinese plody. Na zoraném poli se opět objeví život – nezdolný a nepřemožitelný. Budou se dít mnohé ohavnosti, nicméně dobro vždy vzklíčí znovu a rozšíří se. Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty mají vždy tendenci znovu se objevit v nových podobách a lidská bytost skutečně již mnohokrát znovu povstala ze situací, které se jevily jako nezvratné. To je síla vzkříšení."

Tak přeju i vám dostatek této naděje a těším se na naše další setkávání.