Pravdivě a s úctou

Mluvit o lidech - zvláště o zemřelých - s úctou, a zároveň pravdivě. To se učíme nejen v případě Dominika Duky.

Křesťanská hagiografie je plná černobílých příběhů, jako by svatí byli naprosto dokonalí. Ale oni přece také hřešili! Historie zločinu je plná černobílých příběhů, jak by zloději a násilníci byli veskrze zlí lidé. Ale oni často vykonali i mnoho dobrého!

Zakoušíme to v případech zneužívání. Je těžké připustit, že člověk, který mně velmi pomohl, mohl někoho jiného hluboce zranit. Zakoušíme to v případě Dominika Duky: je těžké připustit, že člověk, který statečně bojoval proti komunismu, studoval a přednášel teologii, překládal Bibli…, mohl zároveň prosazovat názory, které vnímáme jako odlišné od Božího slova.

Ano, je to těžké, ale potřebujeme tento krok udělat. V zájmu pravdy. Z úcty k člověku. Pokouší se o to ve svém nekrologu Ondřej Havlíček (zvlášť v poslední části):